Hroutím se.

27. června 2016 v 0:23 | Miky |  Ze zápisků.
Ani nevím, jak se to zase stalo, ale najednou sedím uprostřed postele obklopená pár taškama, které mají jakože reprezentovat všechno, co mi patří a co bych měla potřebovat k přežití. Už dlouho jsem si tuhle chvíli přehrávala v hlavě, ale nakonec není ani trochu tak velkolepá, jak by asi měla být.

Asi proto, že je mi vážně hrozně. Vůbec to totiž není jako v těch filmových scénách, kde se s hlavním hrdinou rozejde láska jeho života a zhroutí se mu celý svět, ale on i přes to všechno zvedne hlavu a rozhodne se začít znovu a někde jinde a hraje k tomu romanticko-smutečně-optimistická hudba a všichni věří, že za prvním rohem bude všechno zase tak, jak má být a ani jedno oko u toho nezůstane suché.

Jenomže moje oko zůstává suché. I to druhé, nehledě na to, jak moc ráda bych brečela. Brečela bych až do rána a vyčítala bych si u toho, jak jsem to všechno zavinila já, protože upřímně - vážně jsem to zavinila já. Jenomže já bestie se vzmůžu jen na to tu tupě sedět, zírat před sebe a přehrávat si, jak nám bylo skvěle. Ještě před pár týdny. Než se to zvrtlo.

A jak si to tak všechno znovu přehrávám a usmívám se u toho jako to největší pako pod sluncem a znovu a znovu si uvědomuju, že je to pryč a není nic, čím bych to mohla změnit, tak to akorát jen zhoršuju a zhoršuju a zjišťuju, že ale pořád ani trochu nebrečím. A tak se snažím mučit víc. Ne, že by to doposud někam vedlo. Docílila jsem jen toho, že pouhý pohled na Národní divadlo je pro mě téměř nesnesitelný a při přípravě rizota bych pravděpodobně explodovala. Ale neuronila bych ani slzičku.

Protože to jediné, co z toho nesnesitelna dokážu identifikovat, je to, že se mi chce zvracet. Jak romantické. A poetické.

Vytyčila jsem si za cíl svoji naprostou destrukci a jdu si za tím, ať to stojí cokoli. Měla bych mít prázdniny. Ale místo poklidného urovnávání myšlenek si cpu do hlavy vlastnosti asfaltových pojiv a přemítám nad výhodami cementobetonových krytů. Záměrně si prodlužuju zkouškové, protože mě děsí to prázdno, které mělo nastat před tím, než začnu chodit do práce.

Jsem přímo panická z představy, že to možná nebyla chyba ani jednoho z nás. Že jsme se prostě už podruhé vrhli do něčeho, s čím jsme si ani jeden nakonec nevěděli rady.
Protože pro tebe bylo moc pozdě. A pro mě zase brzy.
A poučení z toho neplyne.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Susane S. | Web | 5. srpna 2016 v 21:46 | Reagovat

Trošku se nedivím, že tu není ani jeden komentář, protože k tomu ani nejde nic napsat. Ale já stejně něco mám. Moje lítost ti v ničem nepomůže, ale chtěla bych ti říct, že tvůj rozchod mě moc mrzí .. nadruhou stranu jsem ráda, že nepláčeš, já bych řvala jako želva celý noci. Budu ti držet palce, jak jsem psala u článku výš. :)

2 Šíryen | E-mail | Web | 17. července 2017 v 0:52 | Reagovat

Zní to zmateně a ono asi je. Jen doufám, že ted, s odstupem času,  jsi štastnější

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama