Červen 2016

Hroutím se.

27. června 2016 v 0:23 | Miky |  Ze zápisků.
Ani nevím, jak se to zase stalo, ale najednou sedím uprostřed postele obklopená pár taškama, které mají jakože reprezentovat všechno, co mi patří a co bych měla potřebovat k přežití. Už dlouho jsem si tuhle chvíli přehrávala v hlavě, ale nakonec není ani trochu tak velkolepá, jak by asi měla být.

Asi proto, že je mi vážně hrozně. Vůbec to totiž není jako v těch filmových scénách, kde se s hlavním hrdinou rozejde láska jeho života a zhroutí se mu celý svět, ale on i přes to všechno zvedne hlavu a rozhodne se začít znovu a někde jinde a hraje k tomu romanticko-smutečně-optimistická hudba a všichni věří, že za prvním rohem bude všechno zase tak, jak má být a ani jedno oko u toho nezůstane suché.

Jenomže moje oko zůstává suché. I to druhé, nehledě na to, jak moc ráda bych brečela. Brečela bych až do rána a vyčítala bych si u toho, jak jsem to všechno zavinila já, protože upřímně - vážně jsem to zavinila já. Jenomže já bestie se vzmůžu jen na to tu tupě sedět, zírat před sebe a přehrávat si, jak nám bylo skvěle. Ještě před pár týdny. Než se to zvrtlo.

A jak si to tak všechno znovu přehrávám a usmívám se u toho jako to největší pako pod sluncem a znovu a znovu si uvědomuju, že je to pryč a není nic, čím bych to mohla změnit, tak to akorát jen zhoršuju a zhoršuju a zjišťuju, že ale pořád ani trochu nebrečím. A tak se snažím mučit víc. Ne, že by to doposud někam vedlo. Docílila jsem jen toho, že pouhý pohled na Národní divadlo je pro mě téměř nesnesitelný a při přípravě rizota bych pravděpodobně explodovala. Ale neuronila bych ani slzičku.

Protože to jediné, co z toho nesnesitelna dokážu identifikovat, je to, že se mi chce zvracet. Jak romantické. A poetické.

Vytyčila jsem si za cíl svoji naprostou destrukci a jdu si za tím, ať to stojí cokoli. Měla bych mít prázdniny. Ale místo poklidného urovnávání myšlenek si cpu do hlavy vlastnosti asfaltových pojiv a přemítám nad výhodami cementobetonových krytů. Záměrně si prodlužuju zkouškové, protože mě děsí to prázdno, které mělo nastat před tím, než začnu chodit do práce.

Jsem přímo panická z představy, že to možná nebyla chyba ani jednoho z nás. Že jsme se prostě už podruhé vrhli do něčeho, s čím jsme si ani jeden nakonec nevěděli rady.
Protože pro tebe bylo moc pozdě. A pro mě zase brzy.
A poučení z toho neplyne.