O osudu.

26. května 2016 v 12:19 | Miky |  Ze zápisků.
Přesně teď nadešel ten okamžik, kdy mám pocit, že si přede mnou musí celý svět sednout na zadek. Nové šaty, nové zkouškové. Nové výzvy, nové vztahy, nový pohled na svět. A taky především nová práce a starý Cole Porter.



Chtěla bych nějak ukončit tu dlouhou dobu, kdy jsem pokazila, na co jsem se jen podívala a šířila kolem sebe nespokojenost a nechuť k čemukoli. Spoustu věcí jsem řešila jen prozatímně, přechodně a výhledově. Nebo jsem je neřešila vůbec, asi jediná dlouhodobá činnost, které jsem schopna. Nechávat věci dlouhodobě vyhnít. Asi proto mám ještě pořád v chodbě nevybalenou krabici od stěhování. Už jsou to dva roky. Právě tak akorát čas na to se zase někam posunout, hmmm?

Připadám si svázaná. Neskutečná a prázdná fráze, ale zrovna teď se mi hodí. Je až neuvěřitelné, jak nekompatibilní s M. jsme od té doby, co jsme se přestěhovaly tam, kam jsme se přestěhovaly. Bydlíme spolu, ale ani trochu to neznamená, že bydlíme taky spolu. Sdílíme stejný prostor, ale málokdy se stane, že se v tom prostoru nacházíme obě současně, a když, tak duševně nejsme přítomna snad ani jedna. Komunikačně se omezujeme na hovory o počasí a zubní pastě a noci trávíme každá někde jinde. Děláme, jako že to dusno mezi námi neexistuje a tváříme se, že je to jen chvilková záležitost, která se časem vytratí, ale spíš si nechceme přiznat, že potřebujeme změnu.


Takže ano, chci se odstěhovat. A mám strach. A nechci to ještě zhoršit, ale popravdě jsem si téměř jistá, že se nám oběma spíš uleví. Nemá smysl setrvávat v něčem jen z piety a evidentně jsem já ten, kdo se musí odhodlat a udělat ten správný řez, za který si asi posléze budu nadávat a pak si děkovat.


Vlastně ne, nejsem si ani trochu jistá, že se uleví nám oběma. Ale mně určitě. Sobecká jako obvykle. Asi teď potřebuji být chvíli na místě, kde nebudou vadit knížky roztroušené po okolí, obrazy opřené o stěny, šmouhy na zrcadlech a ponožky uprostřed místnosti. Chci se potloukat po okolí, pít čaj a chodit pozdě spát. Chci dělat hlouposti a hroutit se z nich. Ale chci se z nich hroutit někde, kde to pro mě bude znamenat víc, než jen místo, kam se vracím, abych měla kde spát. Chci, aby to tam vypadalo tak, jako že tam opravdu někdo bydlí. Ne jako v mauzoleu, kde se každý bojí jen pohnout, aby náhodou nespustil alarm. Nechci už dál trávit čas uprostřed katalogu.

Katalogy nemám v povaze.

A nikdy mít nebudu.

Pardon.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kate | Web | 8. června 2016 v 16:56 | Reagovat

Já měla pocit, že mi všíchni můžou líbat nohy, když jsem odmaturovala! Hezky blog:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama