O pojuchávání.

28. března 2016 v 1:01 | Miky |  Ze zápisků.
Zmatek. Vítr a déšť vzhůru nohama. Dlouhé plahočení, na jehož skoro cíli si nemůžu rozpomenout, o čem to vlastně celé mělo být. Čím blíže se ocitám, tím méně jsem jsem si jistá, že se tím něco změní. Že se se mnou něco změní, že se změní něco zásadního v mojí hlavě, co by mi pomohlo vidět ostřeji a vnímat radostněji.

Vybrala jsem si to. Celou věčnost jsem se tvářila, že mi na nikom a na ničem nezáleží. Připadala jsem si nade všechno povznesená a všemi pohrdala. Povrchní pseudointelektuální bestie, za všech okolností chladná a bez emocí. Jen tak, pro jistotu a dotáhla jsem to k dokonalosti, protože jsem se s tím sama ztotožnila a věřila, že taková doopravdy jsem.

Mimochodem, kdyby se mi chtělo pokračovat dál v téhle psychoanalýze, pravděpodobně bych dospěla k závěru, že jsem akorát pitomá holka, co má trochu strach a trochu problém, ale o to zas až tolik nejde. Nebo možná jde, co já o tom vím. Nicméně pointa se skrývá v tom, že nepokrytě závidím všem těm lidem, co dokážou rozjuchaně poskakovat po louce a o hodinu později se se vší vážností hroutit ze špinavých ponožek, co někdo nechal pod postelí. Závidím všem, co dovedou věci prožívat a ne jen z povzdálí pozorovat a až zpětně si rozmýšlet, co při tom asi tak mohli cítit.

Chodím teď hodně do divadla. Častěji, než kdy jindy, protože mě to svým způsobem uklidňuje. Baví mě ten rituál slavnostního oblékání. Libuju si v cestách tramvají, v klapotu lodiček po chodníku a pozorování lidí kolem při závěrečném potlesku. Pokouším se ze sebe vydolovat alespoň náznak emoce, která by byla příhodná dané situaci, ale zas a znova odcházím domů s plnou hlavou myšlenek, které jsou možná docela na výši, ale jinak jsou pořád stejně konstantní.

Nemůžu říct, že bych se tím trápila. Výhoda toho, když zapomenete, jak cítit. Všechno přijmete jako fakt a přenesete se přes to. Vlastně jsem svým způsobem konstantně spokojená. Harmonické kmitání s minimální výchylkou. V hlavě mi hraje Figarova svatba, kochám se pohledem na piškotového zajíce pečícího se v troubě a jediné, co bych potřebovala vědět je, jestli tu náhodou někde nemám vypínač, kterým jsem omylem otočila a způsobila si to, co jsem si způsobila.

Nebo jestli mi třeba jen nevypadly pojistky. To se prý taky stává.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Julie | Web | 24. dubna 2016 v 17:38 | Reagovat

Stavět si kolem sebe ulitu. Dejte mi všichni pokoj, já si vystačím sama, hlavně žádné problémy, nic, co bych musela řešit, nic, co by komplikovalo život. Stačí průměr.
Taky poslední dobou chodím do divadla i 5x do měsíce, shodou okolností doma míváme lístky a nikomu se nechce. Je to jiný svět, přestávám tam myslet na realitu a nechávám se vědomě pohltit příběhem.

Cítím to v podstatě velmi podobně, i přesto, že emoce a pocity jsou nesdělitelné.

2 Karol Dee | Web | 26. dubna 2016 v 19:35 | Reagovat

Emoce se přeceňují. Juchání nevyjímaje.

3 Amia | Web | 12. května 2016 v 23:13 | Reagovat

Tolik myšlenek, že nevím, kterou vybrat. Která by dostatečně vystihla, co chci předat?

Spokojím se pouze s konstatováním.
Logika je svině. Lidé skrz emoce chápou. Emoce nepřemýšlí.
Bez nich tě lidí nepochopí, ale s nimi bys o HODNĚ přišla.
Juchání si naordinuj. Smutky a vztek nech jiným.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama