Nevyřčeno.

19. února 2016 v 0:53 | Miky |  Ze zápisků.
Neznám lepší pocit, než když přijdu po dlouhém dni do prázdného bytu, sednu si k oknu s konvicí čaje, pustím si Kouzelnou flétnu a přemýšlím. O ničem a o všem.

Vždycky byl můj největší sen mít kamarády. Ne nějak moc kamarádů, ale dost na to, abychom mohli být taková ta správná parta jako mívají hrdinové v knížkách. Snila jsem o tom, že máme nějaké místo, kde se každý večer scházíme a společně vyrážíme na nejrůznější výpravy a užíváme si spoustu zábavy. Je vcelku zřejmé, že nic takového se mi, vzhledem k mé vynikající povaze, nikdy nepoštěstilo. Ve větší skupině jsem naprosto prkenná a zneuznaná, kdežto v užším kolektivu mívám tendence pourážet všechny okolo. K nezaplacení.



Strávila jsem proto nezanedbatelný časový úsek hloubáním nad nespravedlností osudu a litováním se. Všude okolo bylo totiž tolik věcí k vyzkoušení, tolik událostí, u kterých jsem chtěla být a tolik míst k vidění. Jen kdybych měla někoho, kdo by se účastnil se mnou. Přirozeně jsem nemohla jen tak přijít k nějaké ze spolužaček a zeptat se, jestli by nešla do kina. Měla jsem panickou hrůzu už jen z toho, že by si někdo mohl všimnout mojí existence.

Vysvobodila mě Fast Food Orchestra. Bez legrace. Když jsem se dozvěděla, že budou mít koncert v našem maloměstě, rozhodla jsem se, že u toho nesmím chybět. Ani po sáhodlouhém přemlouvání sama sebe jsem ovšem nebyla schopná nikomu říct, aby šel se mnou. Takže jsem pokradmu vyrazila sama. Připadala jsem si neskutečně hloupě, a když jsem před začátkem osaměle postávala pod podiem, nejraději bych se studem propadla a byla bych přísahala, že se na mě všichni okolo opovržlivě dívají a klepou si na čelo.
Bylo mi 15 a byla jsem všem ukradená. Stejně jako jsou všichni ukaradení mě. Jak taky jinak.

Udivuje mě, kolik lidí má stále dojem, že jít někam sám je něco nepatřičného, něco, za co by se měli stydět. Rozhořčuje mě, že kluk, co jde sám do kina je klasifikován jako zoufalec a s holkou, co sedí sama v cukrárně musí být zaručeně něco špatně.

Odsuzuji lidi, co celý život sedí doma na zadku a říkají si, jak pěkné by to bylo jít do opery a vymyslí si tisíce důvodů, proč to není možné a dělá se mi špatně nad těmi, co si v té opeře špitají, že tu chuděrku v první řadě asi nikdo nechce, protože pod šaty schovává minimálně třetí nohu a ocas.

A mám respekt ke všem, co se přes do dokážou přenést.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Amia | Web | 24. února 2016 v 23:00 | Reagovat

,,Na společenské akce se bez společnosti nechodí."
Tak nějak to mám také zafixované a taky vlastně nechápu proč. Co je špatného na trávení času o samotě?
Nedávno se mě biologický bratr ptal, ne, dorážel, kdy jsem naposledy podnikla něco s kamarády? Jela třeba do aquaparku nebo tak? Nebyla jsem schopná mu říct, že netrávím čas jako on, že nemám tolik času jako on a že jakožto introvert nepotřebuju X ,,kamarádů". Všechno, na co jsem myslela, bylo ,,nesmím mu prozradit, že mám málo kamarádů. To ,,dobrovolně" by vzal jako výmluvu."

Trávit čas sám se sebou je stejně hodnotné, jako trávit ho ve společnosti. Snad se tenhle fakt stane známým už brzo.
Abych mohla jít sama do divadla bez hloupých pohledů a šeptaných narážek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama