U krbu.

4. srpna 2015 v 14:46 | Miky |  Ze zápisků.
Poněkud netypicky tohle léto trávím především doma. Nenadálá změna vyvolaná řadou událostí, kterým bych se byla bývala nejraději vyhla, nicméně mi nebyl poskytnut dostatek manévrovacího prostoru. Ehm.
Nebudu tvrdit, že jsem s tím dokonale smířena, a že trčet takovou dobu na jednom místě je vlastně zábava, protože okouzlení z atmosféry domácího krbu rychle opadne. Ano, často mě popadne touha zvednout zadek, zabalit si spacák a dvoje spoďáry a prostě někam vyjet.


V takových chvílích obvykle sáhnu po vzpomínání na nádherně melancholický a poněkud omšelý Lisabon. (Loňská expedice, o které jsem se tu chtěla už dávno zmínit, ale vlastně moc nevím, kde začít, tak raději sladce mlčím.) Jenže to mě tak nanejvýš uvrhá do vzpurné nálady a nikam to nevede. Takže se uklidňuju, jak můžu. Hodně vařím. Soustředím se na cizokrajné pokrmy, které se snažím vnutit všem okolo, ale začínám mít dojem, že to nikdo moc neoceňuje. Chyba. Ne moje.

Taky pro jistotu nevycházím bez japonského obrázkového slovníčku, ze kterého se momentálně snažím naučit zvířátka na farmě, ke kterým jsem pokročila od ovoce a zeleniny. Protože jsem došla k názoru, že s aktuálním stavem věcí nejsem vůbec spokojena a snažím se najít cestu jak přestat zahnívat, japonština je něco, na co jsem se hodně upnula a taky něco, co hodně chci.

V rámci nových cest jsem se vrhla do úklidu. Dost po hlavě, takže spíš než úklid to připomíná značně destruktivní vichřici. Polovina věcí šla pryč naprosto bez milosti a ta druhá ji pravděpodobně bude většinově následovat. A překvapivě - nic z vyhozeného mi nijak neschází. Hromadí se mi ale artefakty, se kterými si neumím poradit. Třeba staré dopisy. Mám jich plný stůl. Jasně, dopisy se přeci nevyhazují, to by bylo barbarství. Ale co když jsou od lidí, kterých už si naprosto nevážíte a opravdu si nepotřebujete uchovávat žádnou papírovou vzpomínku na ně? Co potom, spálit? To mi přijde přehnaně melodramatické. Každá rada drahá.

Ovšem co se intelektuálních zájmů týče, stojím stále na místě. Čtu pořád dokola ty samé autory, kteří (jak to tak bývá) v podstatě omílají pořád dokola ta samá témata a když už sáhnu po autorovi jiném, žádný velký rozdíl v tom vlastně není, protože téma je v podstatě stá variace na některé z předešlých. Mám to tak ráda, ale obzory si tím nikterak nerozšířím. Ne, že bych se nesnažila, občas se vrhám i do všemi opěvovaných novodobých skvostů, ale obvykle se zklamaně zase s radostí vracím ke svým klasikám. (Už aby Michael Chabon zase něco sepsal.)
Co se hudby týče, nejsem na tom o moc lépe. Mám asi pět oblíbených interpretů, kterých se ne a ne zbavit. A ano, ráda si poslechnu něco, co ještě neznám, ale nějak si k tomu nedokážu utvořit ten správný vztah.

Prostě… jsem asi chycená ve vlastních stereotypech. Stalo se mi to, co s takovou radostí u jiných kritizuji a nemůžu se vymotat. Paráda.

Asi je na čase došít ty swingové šaty, co mi už měsíc leží pod postelí, hmm?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Psychopath Yamari | Web | 4. srpna 2015 v 17:02 | Reagovat

Nádherný blog...
Spřátelíš?

2 J. | Web | 10. srpna 2015 v 19:26 | Reagovat

Já se snažila ovoce a zeleninu naučit korejsky, ale právě teď si dokážu vzpomenout akorát na okurku. Je výborné, že ses k nějakému jazyku upla a moc ho chceš, protože mně se motivaci k učení jaksi najít nedaří.

Okolí neví, o co přichází, cizokrajný pokrmy jsou žůžo. Já momentálně nedám ani ránu bez asijské sladké chili omáčky a cpu ji úplně do všeho, taky si ji mažu na chleba.

Moc pěkná písnička a scéna, zvedlo mi to náladu, nevim proč.

3 Amia | Web | 18. srpna 2015 v 22:47 | Reagovat

Domácí krb je nádherný a úžasný přesně do chvíle, kdy u něj čas trávit musíš :D
Vlastní stereotypy poskytují jistotu. To je důvod, proč je děláme. Nech si je do doby, než se ti znechutí. Pak se jich zbavíš dřív, než na to doopravdy pomyslíš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama