Sama.

18. prosince 2014 v 22:28 | Miky |  Ze zápisků.
Sedím doma a brečím. Vařím a pak jím. Koukám do stropu a pak zase brečím. Brečím imaginární slzy, protože brečet neumím. Ale hrozně moc bych chtěla. Chtěla bych to umět. Vybrečet se dosytosti, zajíst to čokoládou, jít spát a ráno se probudit jako normální člověk. Člověk, co umí projevit emoce ve správnou chvíli a ve správném množství. Vlastně ne, stačilo by mi jen čas od času nějaké emoce mít. A potom je umět opustit poté, co uplyne rozumné množství času.

Deset let. Rok a dva měsíce. Dva týdny. A jeden večer. Ten večer, co jsem necítila naprosto nic, jen prázdno. Prázdno, příjemně duté a zmatené prázdno. Asi jako teď. Chce se mi brečet. A zvracet. Zároveň.

Protože deštné pralesy chřadnou a přirozeného prostředí ubývá. Je toho tolik co říct. Především tehdy, kdy všichni dělají, že neslyší a potom vám vyčtou, že se do ničeho nezapojujete. Nezbývá než přivřít oči a věřit, že jsem neviditelná. Aspoň na chvíli. A ve skutečnosti se mi chce křičet. A brečet. A taky zvracet, samozřejmě.

Zdá se, že trávím moc času sama se sebou. Se svýma myšlenkama a se svým prázdnem. A to asi není dobře, hmmm?
Mé drahé prázdno, ráda bych tě vzala do kavárny, do té, jak okolo ní chodíme každý den domů. Šla bych se podívat na Zebry a pak jela přes Vltavu přívozem. Donutila bych tě sníst brokolicovou polévku a potom umýt nádobí. Večer by zamrzly tramvaje a zase by se zasekl zámek ve vchodu.

Nedávám žádný smysl, neznám se a nepoznávám se. Můžu si za to sama, ale nedokážu s tím nic dělat. Protože žiju s prázdnem, které nechce nikam odejít. A dost možná, že se ho nechci pustit. A tak mě vláčí po všech čertech a dává mi tím dost bláhovou naději, že třeba dostanu nějakou odpověď.
A přitom by mě zajímalo jen proč.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 B | Web | 19. prosince 2014 v 13:15 | Reagovat

uf...zajímavé,nevím co se ti děje v hlavě, ale pro pralesy a přírodu bych plakala taky...ale taky už mi to nejde

2 MaddyHarry | Web | 19. prosince 2014 v 18:05 | Reagovat

To je dost slušný mix pocitů na této stránce - v tomto článku. Snad se dá říct jen, že bude líp... časem.

3 Amia | Web | 31. května 2015 v 15:11 | Reagovat

Brek, křik, touha něco říct... A vše končí v temnotě, hluché, tiché a prázdné. Kde prázdnota vyplňuje hruď a rozpíná se jako vesmír, a ven přesto nejvyjde nic.

Jdu dlouho po funuse. Doufám, že už je líp

4 Miky | Web | 24. června 2015 v 14:18 | Reagovat

[3]: Hlavně, že jdeš. Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi tu zpět.
!!!!!

5 Teraxa | Web | 26. června 2015 v 0:43 | Reagovat

Jo já bohužel většinou obejmu láhev. Jen díky bohu, že tu nemám zásoby.. Byl by ze mě alkoholik. Nejhorší na tom ale je, že nehledě na tom, jak hrozně se cítíš, tak funguješ dál. To je ten největší trest... být s pocitem který nechceš

6 Eleanor | E-mail | Web | 27. června 2015 v 10:12 | Reagovat

Někdy si říkám, že by bylo fajn, kdyby byl skutečný život jako film: Prostě se jednoho dne zvednout z postele a hodit vše za hlavu, bohužel to nejde. Vše se vrací. O to je to horší, když se člověk nechce přizpůsobit konzumní společnosti a udělat z peněz náplň svého života... Pak zbude jen prázdno, protože dnešní společnost nic jiného neuznává... Přitom je toho tolik...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama