Prosinec 2014

Sama.

18. prosince 2014 v 22:28 | Miky |  Ze zápisků.
Sedím doma a brečím. Vařím a pak jím. Koukám do stropu a pak zase brečím. Brečím imaginární slzy, protože brečet neumím. Ale hrozně moc bych chtěla. Chtěla bych to umět. Vybrečet se dosytosti, zajíst to čokoládou, jít spát a ráno se probudit jako normální člověk. Člověk, co umí projevit emoce ve správnou chvíli a ve správném množství. Vlastně ne, stačilo by mi jen čas od času nějaké emoce mít. A potom je umět opustit poté, co uplyne rozumné množství času.

Deset let. Rok a dva měsíce. Dva týdny. A jeden večer. Ten večer, co jsem necítila naprosto nic, jen prázdno. Prázdno, příjemně duté a zmatené prázdno. Asi jako teď. Chce se mi brečet. A zvracet. Zároveň.

Protože deštné pralesy chřadnou a přirozeného prostředí ubývá. Je toho tolik co říct. Především tehdy, kdy všichni dělají, že neslyší a potom vám vyčtou, že se do ničeho nezapojujete. Nezbývá než přivřít oči a věřit, že jsem neviditelná. Aspoň na chvíli. A ve skutečnosti se mi chce křičet. A brečet. A taky zvracet, samozřejmě.

Zdá se, že trávím moc času sama se sebou. Se svýma myšlenkama a se svým prázdnem. A to asi není dobře, hmmm?
Mé drahé prázdno, ráda bych tě vzala do kavárny, do té, jak okolo ní chodíme každý den domů. Šla bych se podívat na Zebry a pak jela přes Vltavu přívozem. Donutila bych tě sníst brokolicovou polévku a potom umýt nádobí. Večer by zamrzly tramvaje a zase by se zasekl zámek ve vchodu.

Nedávám žádný smysl, neznám se a nepoznávám se. Můžu si za to sama, ale nedokážu s tím nic dělat. Protože žiju s prázdnem, které nechce nikam odejít. A dost možná, že se ho nechci pustit. A tak mě vláčí po všech čertech a dává mi tím dost bláhovou naději, že třeba dostanu nějakou odpověď.
A přitom by mě zajímalo jen proč.