Kolotoč.

28. ledna 2014 v 18:00 | Miky |  Ze zápisků.
Jsem zklamaná. A zmatená. A taky.... takový ten pocit, který máte, když si něco nějak vysníte a ono to pak přijde. Jenže si to už nedokážete náležitě prožít a vychutnat.
Přehnaná očekávání.
To je můj problém. Když bezhlavě k někomu vzhlížím a říkám si, že bych chtěla jednou dokázat totéž. A pak to dokážu. A přesně v ten moment to pro mě ztrácí hodnotu.



Asi je to správné, klást si stále vyšší cíle, hledat svoje hranice. Ale může to vůbec skončit dobře? Jedno úsilí bez přestání střídá druhé a jakkoli úspěšné ve výsledku je, nepřináší to pravé uspokojení. Není tu ten dojem z dobře odvedené práce, protože to přece nic nebylo. Protože máte neodbytný pocit, že by to vlastně svedl každý a třeba i lépe. A tak se pustíte do něčeho nového, naprosto vzdáleného. Něčeho, o čem si myslíte, že to nikdy nemůžete zvládnout. Tak se snažíte, pracujete na tom, pracujete na sobě a jen tak mimochodem, jako by nic, se blížíte ke svému cíli. Cíl samozřejmě zdoláte a řeknete si, že to nakonec nebylo nic tak složitého. Aby bylo, když to zvládl člověk ve všech směrech tak průměrný. Jako vy. Ale to už se před vámi rýsuje další výzva a vy zase začínáte nanovo a to i přes to, že si podvědomě moc dobře uvědomujete, že jednou musí přijít den, kdy to přestane fungovat. Den, kdy bude laťka moc vysoko a vy prostě selžete.

Přirovnala bych to k chamtivosti, ke vcelku specifickému druhu chamtovosti.
Protože všichni víme, že až dosáhneme tohohle (nebo tamtoho), budeme přeci mnohem šťastnější, vyrovnanější a spokojenější sami se sebou - no ne? A když to nevyjde napoprvé, tak to přeci musí vyjít napodruhé. A pak ten kolotoč skončí.

A tak tedy - prosím, věřte mi - já nechci být chamtivá. Já jen chci mít ze sebe dobrý pocit. A asi proto si nepřestávám představovat, že jednou dokážu něco, za co bych na sebe mohla být hrdá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amia | Web | 28. ledna 2014 v 22:36 | Reagovat

Jéje, jak o tomhle taky často přemýšlím. Občas už se ale i (trohu násilím) rozhlédnu a opakuju si, že ti okolo to přece nzvládli. Že jsem aspoň trošinku lepší.
To jen tak, abych se konečně mohla vyspat bez toho všeobjímajícího pocitu (pod)průměrnosti, hlouposti a neschopnosti sebe sama.

To co ty by ale rozhodně nezvládl každý, vážně. Tedy, usuzuju tak samozřejmě z toho, co vím tady z blogu, ale jsem si jistá  :)

2 mechanickaokurka | E-mail | Web | 7. února 2014 v 22:43 | Reagovat

A to je právě ta iluze. Že nějaký náš úspěch nás udělá šťastnějšími. Možná udělá, ale jenom na pár minut a pak je tu další výzva a to štěstí je vždycky kousíček za tou další výzvou a my ho nikdy nedosáhneme. Ne s tímhle přístupem :)
My se totiž ze všeho nejdříve musíme stát šťastnějšími, vyrovnanějšími a spokojenějšími sami se sebou bez ohledu na výzvy a úspěchy. Když se nám to povede, úspěchy přijdou samy od sebe a bez námahy :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama