Jen tak mezi řečí.

8. listopadu 2013 v 13:15 | Miky |  Ze zápisků.
Jednou za čas prostě přijde doba, kdy se všechno okolo zvrhne. A to je pak nejlepší všechno ponechat svému osudu a vydat se cestou naprosto odlišnou. Ano, asi jsem tu já ten zvrhlík. Ale co nadělám, někdo to být musí.

Když moc přemýšlím, nikdy to nevěstí nic dobrého. A nebo ano? Nicméně konec srpna a vlastně i celé září a říjen byly výsledkem jednoho takového velkého přemýšlení. A nebo nebyly?


Předpokládám, že většina populace by mé počínání nazvala spíš naprosto nevyzrálým a nepromyšleným. A mít trochu rozumu, asi bych souhlasila. Jenže rozum. Ten mi nedává spousta věcí.
Při svých četných cestách hromadnou dopravou jsem odposlechla leccos. A nemohla jsem si nevšimnout, že spousta cestujících považuje naprosto běžné věci za něco nepředstavitelného a nerealizovatelného. Třeba stěhování.
Setkávám se s tím vlastně pořád, je mnoho lidí, kterým se nelíbí město, ve kterém žijí. A vlastně je v onom městě nic nedrží, nemají tam žádné závazky. Ale z nějakého důvodu zůstávájí na místě a sní o tom, jak je tráva o kousek vedle zelenější.
Vážně mě zajímalo, proč tomu tak je. A tak jsem se pokoušela o tématu kultivovaně pohovořit se svou známou. Odpovědí mi měla být věta: ,,Přeci se nemůžeš jednoho dne jen tak sebrat a odstěhovat se na druhý konec republiky.'' Ovšem když bych měla toto považovat za plnohodnotnou odpověď, nevím, jak bych si vysvětlila fakt, že momentálně sedím na rozkládací pohovce v jednom okouzlujícím pražském bytě a tvářím se, že jsem tu doma.
Mému stěhování předcházelo přesně pět minut po probuzení jednoho srpnového dne, ve kterých jsem si uvědomila, že stav, ve kterém se věci momentálně nachází, mi nic nepřináší a ani já nijak ve prospěch věci nepřispívám.

Přijde mi to jako naprosto přirozený vývoj, který se ovšem tak nějak naprosto potlačuje. Aktuální situace se mi nelíbí. Co udělám, aby tomu bylo jinak?
Ano, napadá mě, že lidé mají strach z neznámého. Taky ho mám. Ale co získám tím, že budu stát tam, kam mě postaví a čekat, že o mě jednou někdo zakopne a řekne mi, co mám dělat? K čemu bych měla po večerech snít o Paříži a schraňovat výstřižky Eiffelovy věže, když se můžu zítra sebrat a rozjet se tam?
Nic mi v tom nebrání. Většině lidí v tom nic nebrání. Tak proč ale ze všech stran slyším ,,To já ale nemůžu..... '' ?
Vážně mají všichni tak racionální a neprůstřelné důvody, a nebo je to prostě jen převlečené nevím jak na to a bojím se toho?
Jasně, můžu celý život zůstat na jednom místě a říkat si, že se to jednou zlepší. Stejně tak můžu čekat na to, že celá Paříž i s Eiffelovkou přijde ke mě a zakuká.
Ale čeho tím proboha docílím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amia | Web | 10. listopadu 2013 v 0:11 | Reagovat

Ano, sedím na místě, nevím jak na to a bojím se toho. Možná i vím, ale bojím se toho o to víc. A nejvíc se bojím zrazování rodinou od toho a že kdybych to pak udělala a nevyšlo to, z mnoha malých a nepodstatných důvodů, a jim by pak stačilo jen: ,,Já ti to říkal."
A dostala bych se hlouběji do víru toho, že já jsem ta hloupá a nešikovná a nemožná.
A přesně toho se bojím nejvíc.

2 Miky | Web | 28. listopadu 2013 v 16:37 | Reagovat

[1]: Dá se říct, že ti rozumím. Protože mám taky strach z toho věčného 'Já ti to říkal.'. Ale ten druhý pocit - ten, který mám, když zvládnu něco, v čem mi nikdo nevěřil a podceňoval mě - tak ten je ve mě mnohem silnější.
Protože pak jsem já ten, kdo říká 'Já jsem ti to říkala.'
A přesně za to mi to stojí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama