Kam vítr, tam já. A Madrid taky.

10. července 2013 v 23:55 | Miky |  Z tripu.
Často si říkám, jaké by to asi bylo zůstat na jednom místě delší dobu. Sama v cizím městě, v cizí zemi. Ať už jako student, příživník nebo cokoli jiného. Asi je to jenom další z mých romanticko/idealistických představ, ale rozhodně je to představa, se kterou si s vážnými úmysly už delší dobu pohrávám. Nějak jsem ale nemohla narazit na místo, na kterém bych zůstat chtěla. Totiž vlastně - to by platilo, kdybych se zhruba před měsícem nerozhodla pro návštěvu Madridu.



Tohle město, z výšky vypadající jako nevzhledná šedivá masa ponořená do žlutohnědé vrstvy smogu, má totiž něco. Něco, co jsem jinde nedokázala objevit. Asi to bude tím, že jsem (ano, přiznávám to) prostě jenom jeden ze pseudointelektuálů pasoucích po utajených krásách a záhadných atmosférách velkoměst. A nejspíš proto jsem se pro svůj pobyt rozhodla usídlit ve čtvrti básníků (a jiných pochybných existencí) Las Huertas.

Las Huertas je čtvrť, kde to žije. V noci. Je tu soustředěno neskutečné množství různých podniků - od barů - přes divadla - až po policejní stanici. Je to čtvrť, ve které se narodil Lope de Vega. Kde byl Lope de Vega zatčen. A taky kde Lope de Vega zemřel.


Je jasné, že kamkoli přijedu, musím kromě místních občerstvovacích zařízení prozkoumat také místní galerie. A těch jsou v Madridu mračna.
Už cestou z letiště jsem si všimla plakátů oznamujících výstavu Salvadora Dalího. A to je nabídka, která se neodmítá. Dalí je vzor M., mého kamaráda umělce, takže jsem toho o něm slyšela možná i víc než by mi bylo milé. Každopádně to ze mě ale dělá návštěvníka poučeného. A protože jsem zlomek Dalího díla viděla předminulou zimu v Paříži, jsem i návštěvník nedočkavý. Ovšem to, k čemu jsem se v Centro de Arte Reina Sofia připletla, bylo tak neskutečně komplexní, že mi z toho šla hlava kolem. Ano, dočkala jsem se Slonů na komářích nohou. Ale mimo to jsem zastihla promítání animovaného filmu Destino, na kterém spolupracoval s Walt Disney, dokumentu, kde sám umělec vysvětluje způsob svojí práce (jak jinak než po svém) a útržky (rozhodně obzory rozšiřujících) filmů od Dalího a Luise Buňuela.


Popravdě mě to intelektuálně naprosto zničilo. Potřebovala jsem to jednoduše vstřebat a na to není nic lepšího než jít se projít.
Centrem Madridu probíhají široké a opravdu hodně frekventované silnice. Oba směry jsou ale od sebe odděleny širokými pásy zeleně s pěší zónou. Jsou lemované vzrostlými stromy, jsou tu kašny a hřiště, takže v podstatě ani nezaznamenáte, že se procházíte uprostřed důležité dopravní tepny v době špičky. Touhle cestou se dostanete až k nádraží Atocha, které uvnitř vypadá jako botanická zahrada.


Náměstí Plaza Mayor je pravé centrum města. Je to obdélníková plocha obehnaná vysokými budovami, z nichž v dobách minulých panstvo pozorovalo popravy nebo býčí zápasy. V době mé návštěvy se tu konala výstava známek spojená s jakousi sběratelskou sešlostí. Vážně jsem záviděla oněm sběratelům, že mají něco, pro co jsou tak zapálení. Vlastně bych taky ráda našla něco, u čeho by mi svítily oči nadšením a nazasvěcení by s hrůzou prchali jen při zmínce o tomto mém koníčku. Ačkoli je možné, že lidi prchají a ani o tom nevím.



Největší senzace je nejspíš Museo de Prado. Tak rozlehlé, že jsem ho navštívila celkem třikrát. Usoudila jsem totiž, že více než dvě hodiny strávené v obrazárně jsou prostě tak nějak moc. Člověk se pak přestane soustředit a jen si tak dutě pobloumává ze sálu do sálu. (O to více, když je dvě hodiny před zavírací dobou volný vstup.)
Oproti dopolední výstavě v Reině Sofii mi prohlídka klasického umění uklidnila nervy. Pravda, nesčetně vyobrazení Ježíšova utrpení není zrovna materiál pro rozveselení, ale jeden aspoň ví, co čekat.
A hlavně není nad to vidět díla, která znáte z pochybných učebnicových zmenšenin v originálním znění. Tiziano, de Goya, Velazquez.
Většinou, když stojím před nějakým velevýznamným plátnem, mívám takový zvláštní pocit. Směsici uspokojení a smutku a nevím, jestli se usmívat nebo být zklamaná. A tak nedělám nic. Prostě tam postávám a koukám jako tele ne nový vrata. Ovšem nejraději mám, když tam tak nerozhodně nepostávám sama. Nejlepší to zpravidla bývá s nějakým samozvaným odborníkem. (Ti se poznají - mají o číslo větší kalhoty, svetr podivné barvy, brýle a podpírají si hlavu. Druhou ruku využívají pro rozmáchlá gesta. Moudře rozprávějí a libují si ve francouzských vsuvkách. Věk okolo třiceti.) Dodává to celému výjevu takovou zvláštní atmosféru. Vydržela bych tam tak stát hodiny. Vždycky je na co se dívat, co poslouchat a nad čím přemýšlet.


Ale možná mám jen moc představivosti a měla bych se krotit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anonym-e | Web | 11. července 2013 v 15:26 | Reagovat

Pěkný blog :-)

2 Rainne Leight | Web | 11. července 2013 v 20:27 | Reagovat

Představa, že bych se sbalila a někam takhle odcestovala, je víc než lákavá. Problém je v tom, že bych se asi nedokázala takhle na slepo vydat někam sama.. Ten Dalí musel bejt super ;)

3 K. | Web | 12. července 2013 v 19:25 | Reagovat

Než budu reagovat na článek, napíšu první dojem z tvého blogu: krásně originální design! :) ...Tak můžem.

Abych řekla pravdu, tak mě Španělsko nikdy moc nelákalo, ale jak tak čtu o Madridu, vypadá to docela pěkně. Že bych se tam někdy podívala?

Jsem asi strašný buran, ale nikdy jsem nebyla v opravdové galerii. Hrozně mi to vadí! Přála bych si, přesně jak říkáš, vidět díla velikánů v jiné, než malinké nekvalitní učebnicové podobě. Zní to jako super návrh na prázdinový výlet! :)

4 Amia | Web | 27. září 2013 v 1:17 | Reagovat

Procházení galerií je nejlepší o samotě. I když je ravda, že kdysi jsem byla někde s tátou, už ani nevím čí díla to byla. Vlastně jediné, co jsem si zapamatovala, bylo to, že jsem se mohla prochízet pomalu.
Protože táta chodil ještě pomaleji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama