Chřestová sezona v mojí hlavě a tak podobně.

29. května 2013 v 13:33 | Miky |  Ze zápisků.
Je to tady, přerod v dokonalého pozéra byl dokonán. Každý člověk během svého života prodělá několik zásadní změn, změn osobnosti. Za některé můžou přelomové události a některé, ty zákeřnější, se prostě připlíží ze zálohy.
Asi vám nepovím, kdy to celé začalo, protože tak daleko jsem se ve své sebeanalýze nepouštěla, ale je jisté, že už to nějakou dobu trvá.



Možná bych to mohla vzít popořadě, ale byla by to nuda. Nuda, to je právě to. Není nic více ubíjejícího, než poslední rok na střední. Každý má sice plný rukáv rad a maturitních monologů, ale to je asi tak všechno. Nic se totož neděje. Do školy pomalu přestáváte chodit a začínáte zjišťovat, že trávíte víc a víc času po kavárnách a jiných podnicích.
Někdy okolo Vánoc vám dojde, že jste už několik týdnů neotevřeli žádnou učebnici a snad vás to i trochu vyvede z míry. Čas běží dál a přijdou jarní prázdniny. Tou dobou se nejslabší jedinci začínají hroutit a vy jen kroutíte hlavou a říkáte si, jestli to náhodou není zbytečné. Dny i hrnky kávy vám začnou splývat, ale jinak se stále nic neděje. Školu navštěvujete na pár hodin týdně jen tak mimochodem cestou z kavárny. Přednášky o efektivitě maturitních příprav se stupňují. Je normální, že na hodinu dorazí 12 nebo 13 lidí. Počet zůstává konstantní, ale studenti se co hodinu obměňují.
Poslední zvonění vás vytrhne z krásného, poklidného rytmu, který se vám zrovna začal zamlouvat a než se vzpamatujete, máte to za sebou. Svých patnáct minut slávy před maturitní komisí. Ta chvíle, ke které jste směřovali celou střední školu je za vámi.

A pak už není nic.

A tak tu sedím, u okna ve své oblíbené kavárně a nejednou tak nějak nevím, co se sebou. Piju jasmínový čaj a zírám na obálku ležící na stole. Blahopřejí mi k přijetí, není to od nich pěkné?
Asi z toho mám i radost, ale na druhou stranu se trochu stydím. Kde je spravedlnost, když přijlali mě, osobu, ktrerá ani neví, jestli o to stojí a zástupy jiných, co by neuvažovali jinak ani na chvíli tu šanci nedostanou?
Popravdě se ani nedivím, že na mě někteří koukají s opovržením, protože já si opravdu nedokážu vážit toho, co mám. Měla bych držet pusu a být ráda. Já vím, že bych měla být spokojená a mít z toho radost, měla bych nechat babičku, aby z toho měla radost. Nechat rodiče, aby měli radost.

Ale když ono je tu pořád to prázdno a já si radši místo toho po nocích vyměňuji životní moudra se svým japonským kamarádem, učím se hiraganu a katakanu a pod polštářem mám letenku do Madridu. To je totiž to, co dělá radost mě.
Nakonec to možná ani není tak špatné, protože vím, že mám celé léto na to se rozhodnout. A taky vím, že chci, aby ze mě doma měli radost. I když možná někdy nemusí vědět všechno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mattonka | Web | 29. května 2013 v 16:05 | Reagovat

Radost z tebe budou mít i bez vysoké školy. Třeba se tak nebudou tvářit, ale budou.
Já bych hrozně chtěla na JAMU, ale obávám se, že mě tam nikdy nevezmou. Dala bych za to nevím co. Dokonce celých 90% lidí na konzervatoři si toho neváží. Na zpěvu nekouří asi 3 lidi... Život není fér a tak to prostě je. My bychom si neměli stěžovat, ale bojovat.
Dělej to, díky čemu jsi šťastná. Jestli svoji budoucnost nevidíš ve škole, tak do ní nechoď a dej šanci někomu jinému.

2 Amia | Web | 27. září 2013 v 1:21 | Reagovat

Nám se intenzita chození do školy spíš stupňovala, než ubývala :)

Určitě budou mít radost a budou pyšní

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama