Snový ples.

9. března 2013 v 14:59 | Miky |  Ze zápisků.
Maturitní ples je něco, na co čekáte nekonečně dlouhou dobu a snad i proto nakonec přesvědčíte sami sebe, že je to pro vás důležité. S tímto jedním jediným večerem je totiž svázáno tolik hysterie, tolik veřejným nepokojů a obviňování, že se to musí duševně podepsat na každém. Ano, i na naprosto pasivním a společensky neangažovaným pozérovi jako jsem já.


První předplesový náznak přišel na konci srpna ve španělské Málaze. Bylo nesmírné horko a po návštěvě rodného domu Pabla Picassa jsem byla naladěna na uměleckou vlnu. Procházela jsem se ulicemi /údajně nejošklivějšího města ve Španělsku/ a přemýšlela nad něčím nedocenitelně duchaplným. Jako obvykle jsem si ničeho okolo sebe nevšímala a dost možná jsem si i mluvila pro sebe. Najednou jsem vzhlédla a uviděla je. Ve výloze, nádherné a osamocené. Přesně jako já. Byl to takový ten okamžik, kdy víte, že to, co máte před sebou je ono a že se tomu už nic nevyrovná.
A tak jsem přišla k šatům na maturitní ples.

Bohužel - a to především, abych uvedla věci na pravou míru - musím přiznat, že mám neskutečnou zálibu v plesech. Asi to celé zase pro jednou idealizuji, ale není nic krásnějšího, než večerní róby, sklenky šampaňského a valčík.
Ano, vím, že místní kulturák není Vídeňská opera a já nejsem Audrey Hepburn, ale i tak si svou představu vzít nenechám. Za koho bych byla, kdybych nechtěla proplouvat parketem v těch nejkrásnějších šatech a tajemným úsměvem na tváři doprovázena vysokým, černovlasým mladíkem s kapesníčkem v klopě.

Ten čas před plesem, který byl naplněn nekonečným zkoušením nástupu, dohadováním se o barvě šerpy a naháněním tanečních partnerů pro jistotu vynechám. Ono už je to stejně všechno dávno zapomenuto a zastíněno plesem samotným.

Aha, ples. Utekl tak rychle, že si nikdo z nás nestihl ani pořádně uvědomit, že vůbec začal. V jednu chvíli nervózně pobíháme po kulturáku a udílíme rozkazy fotografům a osvětlovačům a v tu druhou začíná svítat a my se přesouváme na poplesovou party.

Ale utekl neutekl, rozhodující je, že jsem měla na sobě ty nejkrásnější šaty, v ruce růži a tančila s okouzlujícím, malým, zrzavým mladým mužem s odstávajícíma ušima.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marguerite | E-mail | Web | 18. dubna 2013 v 12:15 | Reagovat

Na plesy mám úplně stejný názor, jako ty.  Jsem do nich také blázen.
Moc mě zajímají ty tvé šaty, máš někde fotku? :o)

2 Amia | Web | 27. září 2013 v 1:24 | Reagovat

Plesy jsou nádherné. Jediné, co si na ples hraje ale není jím, jsou taneční prodloužené.
Na parketu i v sále tolik lidí, že se nedá hnout, natož tančit. ale všichni musí, že, je to vlastně jen další hodina.
ale jinak plesy... Sdílím tvou zálibu
:d

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama