Z rozmaru.

21. listopadu 2012 v 21:01 | Miky |  Ze zápisků.
Tak jo, dneska nám byly rozdány přihlášky k maturitě. Zástupce ředitele prostě vkráčel do třídy, srčil nám štos papírů a řekl, že mu to máme vyplněné a neznehodnocené do konce listopadu vrátit. Celá ta ceremonie se seběhla o polední pauze, takže absurdita onoho výjevu byla ještě znásobena žvýkáním, pomlaskáváním a občasným cinkáním příboru. A ačkoli se z tohoto popisu může zdát, že náš přístup k oné záležitosti je naprosto laxní, opak je buhužel pravdou. Všichni moji spolužáci to totiž berou smrtelně vážně.

Neřeší se nic jiného, než maturitní předměty, scio testy a dosažené percentily. Všichni se tváří jako by neměli čas na nic jiného, než na pečlivou přípravu maturitních témat a na studium. Složení maturitní zkoušky a přijetí na vysněnou univerzitu berou jako vrchol svého života a nejsou schopni se soustředit, ba ani pomyslet na cokoli jiného. Na cokoli, co bude potom a na cokoli, co by být mohlo.



Ano, opakuju se. Stále dokola a dokola. Protože jsem prostě pindal, co ve volném čase vysedává po kavárnách, čte pseudointelektuální literaturu, poslouchá drsnou hudbu a potuluje se krajem. Protože ve společnosti, kde všichni po víkendech zuřivě jezdí na nejrůznější přípravné kurzy si připadám přinejmenším nesvá. A protože neustále ze všech stran slýchám, že si nevážím toho, co mám. A taky proto, že všechen ten cirkus okolo mi připadá prostě směšně naivní. Ale nakonec budu asi jenom další z nepochopených puberťáků.

A (naposled) protože jsem sice neskutečný kecal, pochybovač nad vším a nevděčník, ale nakonec se k té maturitě taky přihlásím, taky půjdu na vysokou a ano, taky to budu svým způsobem brát jako úspěch. Ale asi to nikdy nebudu tolik prožívat. Kolikrát jsem už přemýšlela nad tím, jestli mi něco po emocionální stránce nechybí, když se bezhlavě nezamilovávám a nehroutím se před písemkou z matiky. Když naprostá většina věcí mě nachává naprosto chladnou a hodně je mi toho prostě jedno.

Občas někdo přijde, něco řekne a odejde. Já zpravidla mlčím. Nevím, co odpovědět, jak se chovat a jak se nechovat. Netuším, co po mě kdo chce a co kdo čeká.

A pak přijde ten krizový moment, kdy už toho nemůžu víc snést. Kdy si připadám tak nesvá ze sebe, z lidí okolo. Ze svých reakcí i z jejich. A najednou stojím uprostřed Alexandrova náměstí, před rodným domem Pabla Picassa nebo v Liverpoolském přístavu. A mám z toho prostě radost.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amia | Web | 29. listopadu 2012 v 20:11 | Reagovat

Pravděpodobně prostě berou život až moc vážně a neumí si užít. Takže se prohrůzují a probezhlaví třetinou života a pak v té druhé budou utrácet nesmírné peníze za kurzy s názvy typu ,,Naučte se vážit si každého okamžiku života" :)

Absurdita přihlášky k maturitě je opravdu dokonalá. Nedovedu si to představit - u nás na škole zase všechno hroí učitelé a my studující jsme k tomu lhostejní. Zdá se mně.
Ale aspoň mě to úspěšně straší, takže se občas zděšeně proberu a chvíli něco dělám, než zas upadnu do své blažené nevědomosti a proplouvání životem :)

2 Miky | Web | 6. prosince 2012 v 17:02 | Reagovat

[1]: Probezhlaví je krásné slovo! Ale já v tom krom toho vidím i jakous krátkozrakost - někdo jim řekne musíš a oni už se hrnou.

Jediné z čeho mám strach já je to, že jsem tu -ač absurdní- přihlášku vyplnila špatně.

Ber to tak, že vždycky musí být někdo, kdo má nadhled. To že jste to vy.... spíš dobře pro vás, ne?
Takže taky proplouváš, nojo.... Zajímalo by mě, kdy mi to proplouvání přestane vycházet :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama