Praho, tady jsem!

20. března 2012 v 11:04 | Miky |  Z tripu.
Na hodně místech jsem byla a nemůžu se dočkat, až některá místa navštívím. Brousím si zuby na Madrid, Stockholm a Berlín a nedám dopustit na Sevillu, Manchester či Cartagenu. Ale víte co? Kam se hrabou všechny ty Paříže, Římy a Londýny na naši Prahu. Bez ohledu na to, kam všude mě moje cestovatelské střevíčky táhnou není město, ve kterém bych žila radši než v Praze.


Často s tátou jezdíme na výlety za kulturou. Jednou do Telče, jindy do Adršpašských skal. A cíl naší poslední cesty byla právě Praha. Mám matičku stověžatou projitou snad i pozpátku, i tak se tu ale najdou kouty mnou dosud nenavštívené.

Začátek března je pro návštěvu velkoměsta ideální - daleko po Vánocích a daleko před hlavní turistickou sezonou. Člověk tak může bez větší námahy projít dokonce i takové destinace jako je Staroměstské náměstí. K orloji jsme se dostali před jednou odpolední a tak jsme zůstali. Asi nikdy se mi nepřestanou líbit rozvážně se pohybující postavičky apoštolů a zvonící kostlivec. Bylo to snad poprvé, co jsem mohla ještě chvilku postát a pokochat se aniž by mě dav zuřivých turistů a jejich ještě zuřivějších průvodců unášel dále do hlubin náměstí.
Když jsme se vymanili z okouzlení, pokarčovali jsme dál. Prošli náměstím až na konec a ještě dál až jsme došli k rodnému domu Franze Kafky. Uvnitř krom paní prodávající lístky nebyla ani noha. Je paráda mít Kafkův rodný dům jen pro sebe. Expozice je zaměřená především na jeho život, ale je tu i pár starých vydání některých děl. Třeba Zámek a Amerika, kterou mám shodou okolností právě rozečtenou.
Kafko mánie se u mě začala projevovat již okolo desátého roku života, kdy se mi zalíbilo, že se nějaký pán jmenuje Franz a ještě k tomu Kafka. Ne, že bych kdy předtím v životě viděla kafku jinde než na obrázku, ale přišlo mi to hodné zapamatování. Měla jsem tehdy za to, že člověk s takovým pěkným jménem musí psát i stejně pěkné knížky a když jsem se v domácí knihovně začala domáhat některého z děl, bylo mi vysvětleno, že pan Kafka sice píše moc pěkné knížky, ale že by se mi zatím nelíbily. S ujištěním, že až přijde správný čas a hlavně věk, nějaké Kafkovo dílo si přečtu a bude se mi moc líbit, protože jsem chytrá holka, jsem se na dlouhou dobu odebrala do mlčenlivého Franzo-rozjímání. A tak tedy ta pravá mánie přišla loni v dubnu, kdy jsem shlédla divadelní představení Zámek v pražských Vinohradech, což až doteď považuji za nejlepší divadlo, co jsem kdy viděla - a že jich bylo.


Ale zpět k procházce Prahou. Po prohlédnutí Kafkova rodného domu ze všech možných úhlů,jsme prošli přes Kafkovo náměstí a vydali se přímo za nosem, což nás dovedlo na Mánesův most, odkud jsme měli krásný výhled na Hrad a na přilehlé vinice. Něměli jsme žádný cíl, a tak jsme se ani nenadáli a byli jsme nejdříve na Malé straně a potom na Kampě. Když jsme se z ničeho nic octli před Sovovými mlýny, kde zrovna probíhala výstava moderního středoevropského umění, bez velkého váhání jsme se hladově vrhli dovnitř.
Já ani táta neumíme moc kreslit ani jinak se výtvarně vyjadřovat, tento neduh však oba úspěšně kompenzujeme tím, že svědomitě obcházíme galerie a výstavy a na umění se alespoň koukáme. To nám jde dobře.
Ovšem jsem nucena přiznat, že v Sovových mlýnech jsem nikdy předtím nebyla. O to víc mě ale nadchl způsob přeměny mlýnů na galerii. Spousta schodišť, spousta zákoutí, terasa a hlavně ona Kostka. Vyšplhali jsme se až nahoru, do Kostky. kde jsem se nemohla ubránit stého znovuvyfocení panoramatu Hradčan.
Prohlížením děl Františka Kupky a Otty Gutfreunda jsme strávili několik hodin a když jsme se konečně vymotali z uměleckého labyrintu, začalo se docela připozdívat. Šly jsme se tedy ještě podívat na žluté tučňáky žijící na Vltavě a začali se pomalu vracet zpět. Přes Karlův most, kde jsme se ještě rychle pozdravili s Bruncvíkem až do Starého města, kde jsme ještě poctili svou návštěvou galerii a ateliér pana Rastislava Michala, jehož obraz se nám vyjímá v obýváku nad sedačkou.
Ale to už se všude začaly rojit tlupy na můj vkus moc hlučných Italů, což jsme brali jako znamení. Nasedli jsme tedy na metro a jelo se domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amia | Web | 20. července 2012 v 10:22 | Reagovat

/ Setře téměř až nostalgickou slzu/

Je tak zatraceně krásné na blogu konečně (!) potkat někoho, kdo z Prahy nepochází a zároveň na ni NEnadává.

/Chvilka rozjímání/

Matka měst je, byla a zůstane nejkrásnějším městem světa. To je zkrátka fakt a nikdo mi to nevymluví, protože nikdy nesežene důkazy že tomu tak není. Ono těžko shánět něco, co neexistuje.
Ehm.

Praho, nenech se zvyklat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama