Gepard na gauči

18. prosince 2011 v 0:09 | Miky |  Z tripu.
Svoji cestu do Paříže bych charakterizovala jako jeden veliký úprk. Všechno se seběhlo tak rychle, že než jsem se stihla vzpamatovat, seděla jsem spolu s Honzíkem v letadle, poslouchala soundtrack z Amélie z Montmartru a listovala novým výtiskem Elle (v městě módy naprostá nezbytnost).

Pohled dolů z letadla na rozsvícené město mě vždycky dostane, o to víc když je tma tmoucí a kapky deště dodávají celému výjevu tu správně melancholickou atmosféru. A právě v tu chvíli, kdy se mezi dešťovými mraky objevila Paříž, jsem se teprve začala těšit.

Na de Gaulovo letiště jsme přistávali ve značně pokročilé hodině, ale i přes to jsme čile naskákali a o hodinu později zase vyskákali z taxíku, ubytovali se v hotelu kousek od Moulin Rouge a s nadšením se vydali na procházku.
Ráno bylo krušné. Narozdíl od H. nejsem zrovna ranní ptáče a vytrvalý déšť mi zrovna nepřidal. S deštěm nikdo nepočítal, déšť nikdo nechtěl! Ale ani moje supermanské schopnosti na déšť nestačily a tak jsem se mokrá a nepříjemná vlekla za Honzíkem do metra.
Cesta metrem, kapitola sama pro sebe. Uzavřeně uzavřený kymácející se prostor plný lidí, kde se kontaktu nevyhnete i kdyby jste se rozkrájeli na V-kráječi. Nic pro někoho, kdo má panickou hrůzu z bližšího kontaktu s jakoukoli formou života krom té fotosyntetyzující. Jupííí a šťastnou cestu!

Vzhledem k psímu počasí jsme se vydali do galerie Lafayette, viděli na vlastní oči flitrovo-kamenové tenisky Miu Miu, pořídili si deštník a po zbytek dopoledne pobloumávali. H. se celou dobu pochechtával mému svertu se srnkou, který jsem si koupila (a mimořádně se mi líbí) a já ho popichovala kvůli kulíšku s bambulí. Dokonalý den, ááááách....
A pozor, teď přijde nečekaný zvrat. Svět je totiž malý a já mám kdovíproč štěstí (?) na potkání kohokoli kdekoli.

,,Heeeeey, Michaela!!!!!!! Bryce, do you remember me? We were classmates!!!!'' Ale ano, vzpomněla jsem si. Milý kluk, tenhle Bryce. Mmmmm ,,Are you hungry?''
Co se oběda týče, byl přinejmenším netradiční a to hlavně díky mé neznalosti Francouzštiny. Jak se totiž ukázalo, pánové si padli do oka a celou jídelní dobu si povídali, povídali, povídali a já koukala z okna, okna, okna. ,,Oh, sorry, you don't speak french!!!'' proběhlo až při loučení a to jen tak mezi řečí. Klasika.

Den druhý naše srdce zatoužila po kousku kultury. Vstávali jsme zase brzy, ale z mé strany o poznáná méně mrzutě. Bylo to totiž vstávání za vyšším účelem. Ranní Chámps Elyses a výstava Matisse, Picasso, Renoir v Palace Royal stála za to. Vidět naživo obrazy, o kterých jsem četla a pokoutně si je prohlížela v učených knihách má svoje nepopsatelné kouzlo. Marně jsem si zkoušela vzpomenout na Picassovo muzeum v Malaze a litovala, že jsem tenkrát nebyla větší. V deseti letech jsem z nějakého Picassa a kubismu neměla rozum a akorát se těšila na zmrzlinu po výstavě. Kdo taky mohl tušit, že ze mě vyroste osoba lačná po umění, hahá.

Být v Paříži a nevidět Eiffelovku by bylo barbarství, vážně.To se neochodí. A stejně tak s Notre Damem. A Latinskou čtvrtí. A galeriemi v Latinské čtvrti. Tam to mám vážně ráda. Tam to má rádo mě.

Třetí den zvoní zvonec a pohádky je konec. Naštěstí jsme ještě během závěrečných titulek stihli vyběhnout nahoru na Montmartr, zapálit svíčku v kostele a odmítnout stovky umělců stojící o zvěčnění právě moji tváře. (Tipovali mě na Kanaďanku, vypadám snad JÁ jako Kanaďanka??!) To, že je na Montmartru galerie Salvatora Dalího jsem až doposavad netušila a když to H. mimoděk vyklouzlo, už jsem ho tam zběsile táhla. A tak tedy moje slavné oko (poněkud vlhké při pohledu na slona na komářích nohách a při vzpomínce na Martina a jeho maturitní práci) spatřilo obrazy a gauč slavného Salvatora Dalího....

Dva géniové se tedy střetli a jeden z nich tímto děkuje Honzíkovi, že vyvezl svoji malou sestříčku za hranice snové.

Komedie končí a opona se spouští. Potlesk zaručen.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 P. | Web | 22. prosince 2011 v 14:58 | Reagovat

Já srnky miluju. Vlastně jakékoukoliv zvěřinu s parohy. Ale můj bráška moji zálibu v nich též absolutně nechápe. :-D

Jsem ráda, že sis výlet užila. Doufám, že se do Paříže taky někdy dostanu. :-)

2 Amia | Web | 8. ledna 2012 v 13:02 | Reagovat

V Paříži jsem byla jednou a ani jsem si přes dav nezvládůla zblízka prohlédnout Monu Lisu. Ach. Ale byla jsem v Louveru těsbě potom, co jsem dočetla Šifru mistra Leonarda, takže jsem vesele obíhala všechny ostatní jeho obrazy a hledala nepřesnosti v knize popsané :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama