Patos, nic než patos.

22. července 2011 v 13:49 | Miky |  Z tripu.
A tak se stalo, že jsem se najednou ničím nevarována octla několik kilometrů nad zemí a nenávratně nabírala směr Praha. Letadlo se dralo noční oblohou, všude byl klid a mír a mě bylo, jako by mě odváželi od maminky. Představovala jsem si, jaké by to bylo zůstat tu napořád. Možná by mě to omrzelo, lidé zevšedněli a celá ta anglická milost začala lézt na nervy. Třeba ano, ale třeba taky ne. Jenže kdo najde odvahu si to zkusit.

Nemám, opravdu nemám ráda loučení. Vlastně loučení jako takové není vůbec špatný nápad, to jen to, co z toho všichni dělají…. Nejsem z těch, co by si udělali přátelství na celý život s prvním člověkem, na kterého první den narazí, a přesto si troufám tvrdit, že jsem pár přátel v Manchesteru zanechala. Neproběhlo žádné srdceryvné ,,Good bye.'' a pokud vím, tak všechna oka zůstala suchá. Přiznávám, že z toho celého mám trochu špatné svědomí, tohle byla moje první zkušenost s opravdovým zmizením po anglicku.
Po měsíc jsem každý všední den dojížděla hodinu autobusem do školy, kde jsem se více, či méně úspěšně tvářila, že zdokonaluji svou angličtinu. Ve skutečnosti jsem ale celé hodiny, ba dokonce i dny trávila povídáním si, hihňáním se a pošťuchováním se s jedním japonským chlapcem. První den jsem do školy přišla docela brzy, abych měla čas najít správnou učebnu. Na chodbě jsem se srazila s Freddiem, jedním z mých nových spolužáků. Přiletěl ve stejný den jako já a měli jsme většinu hodin spolu, což mi značně usnadnilo život. Sedli jsme si tedy do zadní lavice, vyměnili si osobní informace a pozorovali, jak se pomalu začínají trousit ostatní. Většina z nich z francouzsky mluvících zemí, takže mezi sebou mluvili výhradně francouzsky. Člověku to může trochu lézt na nervy, to ano, ale jen do té doby, než Freddie nepronese své ,,English please.'' se silným německým přízvukem. To vám náladu zaručeně zase zlepší. Třídní učitelka Rachel hodila na nás, na nováčky vševědoucí úsměv a zahájila hodinu tím, že bude pár dnů chybět, protože jede do Glastonbury. Čímž si mě samozřejmě získala.
Asi patnáct minut po deváté se rozletěly dveře a do třídy vletěl jakýsi černovlasý kluk neurčitého věku blekotajíc, že zaspal. Vypadal, jako že ho průvan zlomí vejpůl a šinul si to do poslední lavice přímo vedle mě. ,,Bože ne, to ne, prosím.'' říkala jsem si v duchu, ale bylo mi jasné, že už je pozdě, že už v tom lítám až po uši. V prvních pěti minutách jsem se dozvěděla, že se jmenuje Yosuke, je z Japonska, studuje na jakési univerzitě média, a že jeho nejoblíbenější film je Armagedon. Já taktně pomlčela o svém věku a zcela paralyzována poslouchala jeho naprosto zmatené a nesouvislé řeči.
Hned ten první den jsem si všimla, že mě místní děvčata z nějakého důvodu nemají ráda. Snad to bylo proto, že se za mnou táhly hromady Turků, Mexičanů a podobných existencí aby mi mohly říct, jak mám pěkné oči, vlasy, nohy, či popřípadě že jsem vlastně pěkná celá. Nebudu lhát, lichotilo mi to. Ze začátku. Naštěstí jsem měla v záloze nevinnou poznámku o tom, kolik mi je let - což je pochopitelně patřičně vyděsilo a vyvedlo z koncentrace. Je pravda, že jsem na celé škole byla s přehledem nejmladší. Věkový průměr se pohyboval někde okolo 22, 23 let, kam já ani zdaleka nespadám. Ten pocit, že si s někým můžete popovídat o něčem, co vás opravdu zajímá je tak úžasný… a bohužel také návykový. Žádné hloupé kecy o tom, kdo, kde, co nebo dokonce ani otázky školního prospěchu či drby. Nic takového. A tak jsem vlastně poznala tureckého fyzika Seanu.
Sedím si tak na dvoře a obědvám svůj marocký kuskus, když v tom vidím, jak vedle mě padá jakýsi kluk. Prohodím cosi o proradné gravitaci a poznávám, jaké to je být v přítomnosti člověka, který rozumí tomu, co říkáte nebo chcete říct a dokonce mu to připadá vtipné. Povídali jsme jen tak, do větru. O filmech, muzice a o fyzice. A najednou se mě ptá, na jakou univerzitu že to vlastně chodím. ,,Gymnázium.'' odpovídám s úsměvem a on to bere jako další povedený vtip.
Já, Yosuke a Seanan. Silná trojka, ačkoli mám podezření, že se ti dva spolu ze začátku bavili jen proto, aby mi udělali radost. Což se jim podařilo na jedničku. Párkrát se s námi snažila bavit Němka Julie, ale nakonec to vzdala a s jakousi pohrdlivou poznámkou se vzdálila a každý oběd mě provrtávala ty-potvoro pohledem. Nevím, kvůli kterému z těch dvou a zjišťovat to nehodlám.
Často se mě ptali, jaké je to v Praze a já vždycky řekla, že naprosto dokonalé. Seanan se vždycky zatvářil smutně a začalo rozebírání tureckých reálií. Za tu dobu, co jsem byla s ním, neřekl nikdy nic v turecký prospěch. Bylo na něm vidět, jak Turecko nenávidí a kdyby mohl, tak se zpět nevrátí. Byl čerstvě po škole a jako fyzik neměl zrovna nejlepší vyhlídky na zaměstnání dle jeho představ a proto se rozhodl strávit nějaký čas v Anglii. Jako fyzik znalý angličtiny bude jeho šance snad o něco vyšší. Zato Yosuke si už podle všeho v hlavě spřádal plán na návštěvu Prahy a úplně jsem viděla, jak si představuje mapu a na ní všechny důležité pamětihodnosti, o kterých jsem mluvila. Yosuke má rád svou zemi, ale ještě radši má cestování. Takže se v Japonsku také moc neohřeje, ale podle všeho je hrdý na to, že pochází ze země pokémonů.
Seanan se po dvou týdnech vrátil domů, do Turecka a od té chvíle jsem to už byla jen já a Yosuke. Občas si zakřenil Freddie, ale to jen příležitostně, protože bral své studium podezřele vážně. Učila jsem Yosukeho česky, ale potýkal se se zásadním problémem (ostatně jako všichni asiati) a tím je ř. Ať se snažil, jak se snažil, ř prostě nevyslovil. Uvědomila jsem si, jak špatný učitel bych byla a ačkoli se Yosuke snažil a mě jeho snažení moc bavilo, moje trpělivost má také svoje hranice.
Dny letěly jako zběsilé a přiblížilo se datum mého 'závěrečného testu' a tak i datum mého odletu. Test jsem složila úspěšně a hned ze školy jsme šli do města, kde jsme se značnou dobu jen tak poflakovali a pak zalezli do kina. Po filmu už byla všude tma a všude zavřeno, protože všechny obchody zavírají v 7 a většina restaurací v 1 ráno, protože podle toho, co říkala Rachel Britové nic nevydrží, opijí se v prvním tažení a pak jdou domů. Jediné otevřené místo je tedy čínská čtvrť, kde jsme si dali večeři. Yosuke mě vyprovodil domů potemnělým Manchesterem. Přede dveřmi jsme se zastavili, on se na mě usmál a velice soustředěně pronesl: ,,Nashledanou v Praze.'' Jak se přiznal, cvičil to celou noc s google překladačem a mě skoro i ukápla slza. ,,Nashledanou v Praze.'' řekla jsem a zavřela za sebou dveře.
A tím končí naše komedie, zlo prohrává a dobro žije. Což je sice paráda, ale já teď už několik dní sedím doma a nevím, jak dál. Mám strach se potkat se svými starými přáteli, protože se bojím, že už si nebudeme mít co říct. Já nechci řešit kdo, co, kde s kým a ani co bude v dalším díle Jak jsem poznal vaši matku. Utápím se v utopii a moc dobře vím, že bych se měla od něčeho odpíchnout. Jenže kde začít?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Milhouska Simpsonová | Web | 22. července 2011 v 14:21 | Reagovat

Moc pěkně napsaný článek.
Taky bych se někdy chtěla podívat do Anglie, aspoň na výměnný pobyt z gymplu, ale to by bylo asi na mé vlastní požádání, protože pořádají zájezdy jen do těch severských zemí a taky myslím do Německa, ale třeba  sen a Anglii nějak domluvíme, jestli se vůbec na nějaký výměnný pobyt dostanu ^^
Taky musí být zajímavé, seznámit se s člověkem z jiné země, mohlo by to být opravdu naplňující a zajímavé, taky doufám, že se mi to někdy povede. Mluvit s někým třeba jeho rodným jazyk (třeba angličtinou) by byl pro mne velký zážitek ^_^
Jinak opravdu moc pěkně napsaný článek ((:

2 Anc.Goddess | Web | 22. července 2011 v 14:31 | Reagovat

já byla týden na Maltě, tak se mluví hodně anglicky a taky se tam jezdí na ruzny pobyty i pracovní což je prakticky - a je to tam na anglinu primo bajecny a jeste bajecny pocasi! :)

3 Amia | Web | 24. července 2011 v 12:00 | Reagovat

Vážně krásně vyprávíš, i když to není tvým obvyklým stylem ;)
Skoro mě až napadla myšlenka, že by to vážně nemuselo být až tak špatné (táta mi pravidělně několik let tak 3x za rok pohrozí, že mě na podobný pobyt pošle), což je zrovna u mě opravdu co říct. Naštěstí mě to hned přešlo
Jo, říká se že každá Češka je jak modelka, nebo že české holky jsou nejhezčí, že? Nikdy jsem tomu nevěřila a myslela, že to říkají jen Češi, jenže vždy když vyjedeme s rodinou do ciziny, tak, přesně jako tebe, nás vždycky pronásledují všichni tamní či jiní cizinci a blekotají o krásných očích, vlasech, postavě či čemkoliv ;D MOžná na tom něco bude

4 Miky | Web | 1. srpna 2011 v 17:28 | Reagovat

[1]: díky :) nikdy nevíš, třeba se ti podaří se 'vyměnit' do Anglie, ale severské země mají taky svije kouzlo :)

[2]: je pravda, že v Anglii si čkověk počasí zrovna neužije - nebo aspoň já jsem ho proklínala :D

[3]: nojo... obvyklým stylem, obvyklým stylem - ale když ten zahrnuje být nad věcí - a to v tomhle případě zrovna dvakrát nejsem...

jeď!!!! já bych hned jela znova :) jeď!! jeď!! teda ne že bych ti do toho chtěla kecat, ale koukej jet!!! :D

já osobně si to vysvětluji tak, že poprvé v životě vidí živou blondýnu, jakou teorii máš ty? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama