prostě jen ŽITÍ

7. června 2011 v 17:44 | Miky |  Z kultury.
Víte, já opravdu nejsem naprostý kulturní barbar. Možná mám poněkud pofidérní vkus a pokřivené vnímání světa, ale nikdo nejsme dokonalí. Tedy... kromě mě.

Nemá smysl si nic namlouvat, moje lenost hraničí s trestným činem. Kdybych měla vzít chronologicky všechny kulturní i jiné akce od dob, co jsem psala o poslední, dostala bych se do období okolo ledna - a to se snažím být optimistická.
Nechte tedy mou skromnou duši, aby se ze zasněžených plání posunula do teplého dubnového odpoledne, kdy jsem se s výkvětem gymplácké elity vypravila směrem Vinohradského divadla. Na této výpravě je pouze jedna zvláštnost - ačkoli je duben, většina z nás má stále zimní kabát.
Vinohradské divadlo pro mě bylo až doposud velkou neznámou, tušila jsem, že mám čekat něco velkého, něco pěkného, ale nikdo se nenamáhal zmínit, že divadlo je mimo jiné i okouzlující po stránce architektonické. Dovnitř jsem vcházela s opravdovým respektem. Tak tady hrají Páni Herci. Po zběžné prohlídce interiéru jsem se spokojeně usadila a vyčkávala, co se bude dít dál. A hra sama - Zámek od Franze Kafky - byla něco tak dechberoucího, že jsem celou dobu představení seděla jako přikovaná a bála se, že když se pohnu, obraz přede mnou se rozplyne a já zjistím, že to byl jen špatně načasovaný sen. Chtěla jsem v tom křesílku sedět navěky a unášet se na Zeměměřičových vlnách, a když mě neviditelná síla vyvedla ven z divadla, jedna moje část tam zoufale chtěla zůstat. Chtělo se mi smát, chtělo se mi brečet, chtělo se mi všechno, ale vlastně jsem nechtěla vůbec nic. Možná jsem měla jenom radost z krásného představení nebo mě snad jen zasáhl virus štěstí, nevím a vlastně ani nechci vědět. Stačí mi vědomí, že to tak prostě bylo

Když říkám, že mi na nikom nezáleží, tak lžu. 30. duben - všichni to datum moc dobře známe.Starý známý svátek pálení čerodějnic. Už kolik let ho trávím na hradě Grabštejn a už kolik let tam jezdíme spolu. Vždycky stejný vzor - odjezd, zevlování, epileptický tanec, domů. Jenže letos to bylo... prostě jinak. Zalezli jsme si hned zkraje a povídali, povídali, povídali. Nikdy nic důležitého, ale mezi řádky toho bylo tolik co v románu Waltera Scotta. Několik hodin jsme postávali nahoře na věži a rozbírali životní osudy, zatímco se venku úplně setmělo. Za ten večer jsme neslyšeli ani jednu kapelu, neviděli ani jedno divadlo a přesto jsem přijela domů s pocitem úspěšně prožitého festivalu. Já vám nevím, začínám snad být dospělá?

Ráda bych se rozloučila se zmínkou, že se toho událo tolik, že to má paměť není schopna pojmout, ale hlodalo by mě špatné svědomí. Já se prostě musím podělit o naprosto neuvěřitelnou performance dua Hubáčka - Soldán (skoro se mi chce dodat práce všeho druhu, ale ponechám si tuto společensky nevhodnou poznámku pro sebe). Ačkoli jsem se nesčetněkrát vyskytovala na akcích, kde měli tito dva umělci kulturně zapůsobit, na hraní samotné nikdy nedošlo. Takže se dá říct, že jsem HUSO slyšela poprvé minulý týden na Velké Inventuře. Celá má účast je provázena velkou záhadou, jelikož ani já sama si nejsem tak zcela jista, jak jsem se tam nakonec octla. Jisté je pouze toto: HUSO se mi líbili, HUSO se všem líbili, HUSO jsou démoni, co ruší všechny rušivé elementy ve spaní. Víte, takové čekání na tmu se může pořádně protáhnout. Ale i HUSO tma nakonec dostihla a představená Malá Smrt jsem si vychutnala všemi dostupnými brčky a sosáčky. Jenže Velká Inventura má jednu zcela zásadní chybu. Jako všechno ostaní jednou skončila. Nepříjemná věc, tohleto končení. Hlavně pokud je dopravní prostředek (pro přepravu domů naprosto stěžejní) zaparkován kdesi v hlubinách a na obzoru se začíná podezřele blýskat.

A tak se tedy s poťouchlým blýskáním v očích opravdu loučím. Loučení je jednoduché, to jen v lidech vyvolává nemístné asociace. Myslí si - naprosto nemístně - že pokud se jeden rozloučí, slehne se nad ním zem. Chyba.
Mám na konec jednu radu: nevěřte všemu, co řeknu. Já se totiž nikdy neloučím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Borůvková | Web | 11. června 2011 v 14:24 | Reagovat

Loučení? Nemám ho ráda.
;)

2 Miky | Web | 14. června 2011 v 21:57 | Reagovat

[1]: já taky ne, právě proto nic takového neprovozuji :))

3 Adél | Web | 17. června 2011 v 22:21 | Reagovat

Děkuji ti. Jinak ta taška je taková ta s masivními stříbrnými druky, ale jako puntíkatá vypadá taky dobře=D

4 Amia | Web | 18. června 2011 v 0:21 | Reagovat

Což se minimálně mně výborně hodí. Opovaž se někdy loučit na vážno! Najdu si tě, bloncko!! Zas tolik blonďatých individuí v pruhovaném klobouku s růžovou kytkou se okolím procházet nebude
;D

Tý jo, kulturní akce? Ono existuje pro studenty něco jako kulti, kurl, katul... sakra, už jsem i zapomněla jak se to vyslovuje
:D

5 Miky | Web | 20. června 2011 v 22:30 | Reagovat

[4]: ano, mami :D

nojo, když se koná kultůra, jde prostě studium stranou ;D
tak to si koukej pěkně rychle vzpomenout, než ti něco uteče :)))

6 Marguerite | E-mail | Web | 21. června 2011 v 11:19 | Reagovat

Nesnášííím louučeníííí.... :oD Závidím ti to trávení čarodek, taky bych chtěla. :o(((

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama