Tengo que manejarlo... !

3. května 2011 v 16:27 | Miky |  Z kultury.
,,1. běh svlíkat!'' hlásá rozhodčí. Nevnímám ho, už dlouho před tím jsem se přesunula do stavu naprosté otupělosti k okolí. Předstartovní štěbetání mých kolegyň když nic, tak pořádně vyděsilo a já už nechtěla slyšet nic, než máš to za sebou. Ono se lehce řekne neposlouchej je, jenom se snaží před ostatními vypadat jako hrdinky a vyvolat v nich strach, ale vykonat to lze už znatelně hůře, vzhledem ke zvukové frekvenci jejich hihňání a povzbudivých řečí. ,,Připravte se.'' Jako obvykle naprosto monotónně, naprosto nevzrušeně. Prsty za čáru, nohy opřít do bloků, koleno na zem. Vydechnout. ,,Pozor!'' Hlas se trochu zesílil, ale stejně mi zněl dutě. Jako by oběhl celou zeměkouli, prozkoumal paralelní vesmíry a cestou zpět se usídlil v mém uchu a zaklepal na uší bubínek. Podívám se před sebe, svaly napjaté jako struny. Stačí když doběhneš do cíle... Proběhne mi hlavou. ,,Prásk!'' Už není cesty zpět.

Rozbíhám se pomalu, nikdy jsem neuměla vypálit z bloku jako vychřice a všechny smést v prvním tažení a ani jsem nikdy neměla potřebu vymýšlet si různé taktiky a pokoušet se je aplikovat podle situace. Já prostě běžím. Míjím pvní stovku a šinu si to ke dvoustovce. Na jazyku vyprahlo a v očích vidinu oázy. Mozek se proti mě bouří a nohy jdou. Nedokázala bych je zastavit ani s největším vypětím, už nejsou moje součást.
Cílová rovinka. Ještě kousek, no tak, to zvládneš! Z tribuny ke mě doléhá - já nevím - jásot?, kdosi na mě křičí mezičas a já si začínám až moc dobře uvědomovat svět okolo sebe. Posledních deset metrů. Vítěz už je jasný, už ho nemůže nic ohrozit. Slečna v červeném dresu.
Pokouším se ještě trochu zrychlit, třeba to bude osobák? Strkám hrudník za cílovou čáru, kamera už mě má. Potvrzeno, tohle už mi nikdo neodpáře. Mžitky před očima a v hlavě šťastný chaos. Ohňostroje štěstí byly odpáleny.
Jedna noha za čárou a.... Najednou ležím rozpláclá na sluncem vyhřátém tartanu. Hřebíky z treter se mi zabodávají do masa. Před očima mi hvězdičky tančí tango a kdosi mě kamsi nese, strká mi nohu do umyvadla a pouští ledovou vodu. Je tu chladno, že?

Ještě dlouho po tom jsem netrénovala. Ani se mi to toho nechtělo, měla jsem chuť nechat celou atletiku někde hodně daleko za sebou. Ale když jsem se konečně odhodlala to ještě zkusit a nazula si tretry, bylo mi jasné, že být nevěrná atletice by byla hloupost hodná veřejné popravy. Jak mě jen mohlo napadnout opustit něco, čemu jsem ochotna věnovat i ten nejposlednější zbyteček sil?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lola | Web | 3. května 2011 v 16:39 | Reagovat

caw. sem v soutezi sonc. hlasuj pro me: Lola - Martin Harich. hlas kdykoliv oplatim, staci napsat. http://original---girl.blog.cz/1105/1-kolo-sonc
srry za reklamu

2 Gissel | Web | 3. května 2011 v 16:47 | Reagovat

Zájímavý a napínavý článek.

3 Amia | Web | 5. května 2011 v 16:47 | Reagovat

Copak se stalo? Vyčerpání, přepracovanost?

4 Miky | Web | 7. května 2011 v 14:00 | Reagovat

[3]: nevím, spíš všechno dohromady :) to znáš ne? :)

5 Amia | Web | 9. května 2011 v 14:01 | Reagovat

[4]: Znám znám...
:D

6 Sleeping | Web | 10. května 2011 v 18:13 | Reagovat

Sakra a já myslela, že už jsem tady komentář psala.
Takže to shrnu: skvěle napsané na zajímavé téma.. a stačí! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama