Na vlnách se pase pes

10. dubna 2011 v 15:55 | Miky |  Ze zápisků.
Někdy se opravdu divím, co všechno vydržím.
Být na svém místě, už se dávno skládám, panikařím z nedostatku spánku a šílím nad svým pohledem sjetého kotěte. Moje zorničky jsou tak malé, že by mohly soupeřit s atolovými ostrovy mikronésie a jazyk se mi plete více než klubíčko mokré vlny namotané na nohy mimořádně aktivního pavouka. Nikdy jsem nechtěla vést nudný život a teď to mám. Kam se poděly ty nádherné chvíle, které jsem jistě prožila od konce února? Někdo mi je ukradl, jiné vysvětlení nemám. Celá zima mi prapodivně splývá a rozlámanost mého těla poukazuje na pěkně dlouhý zimní spánek na dně jeskyně s velmi špatnou matračkou. Jenže teď jsem vzhůru. Na obloze azúro, ptáci na stromech, fialky ve vázách a na první pohled všechno spárované. Je mi lehko když vím, že tohle mi opravdu nehrozí. Aspoň ne v mých snech. Ale co když ty sny žiju? Proč bych se zítra nemohla probudit ve spacáku na břehu nějaké řeky paralelního vesmíru řekněme... někdy uprostřed léta. Do doby, kdy je každému putna po tom, co dělají lidi okolo a všichni berou život tak, jak je a jde. Co je dneska je a zítřek je mi vzdálená budoucnost. Kašlat na nějaké životní standarty a prostě jenom jít a připustit si, že dostat od někoho kytku fialek je básnický nesmysl. Víte vůbec, jak rychle taková fialka vadne?

K snídani jablko a šupky dupky zase dál. Pěkně bosky. Boty za tkaničky v ruce a v zubech stéblo jakési traviny. Dál a dál až k dalším břehům. Nikde nikdo a paprsky šimrající v nose. Oči přimhouřené, myšlenky volně poletující okolo. Šeří se a co s načatým večerem? Na břehu sedíc kluk, nohy ve vodě. Další z těch, co jsou nenáviděni pro svou volnost. Tak proč si nepřisednout. Kytara, písničky, písničky, kytara, písničky, kytara, kytara. Dívka a chlapec, bez předsudků navždy a šťastně spolu.

Město mě dusí. Nechte mě dýchat, prosím. Nic víc nechci.
Ale je tohle vůbec možné? Průmysl kam se podíváš a lidi množíc se jako kobylky. Útěk nic neznamená, není kam utéct. Připadám si jako vrabčák mezi spoustou barevných papoušků. Ale když uletím, chytí mě, někam zavřou a už nikdy nepustí na svobodu. Vím co jsou zač, žádné pohádky o hodném uprchlíku na ptačím stromě na mě neplatí. Prostě jen zavřít oči, jeden další krok a už nic. Prostě nic.
A když se ptáte proč a upíráte na mě ty svoje nechápavé pohledy, já s klidem odpovídám. Nechtěli jste pochopit a ani teď nechápete. Nedivím se, taky mi to připadá zvláštní. Zvláštnost ve zvláštnosti a každý kouká někam jinam. Oči mám jinde, přátelé.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pavel | Web | 10. dubna 2011 v 22:23 | Reagovat

Fialky vadnou rychle... pokud se ovšem utrhnou. :D

2 Krystian | E-mail | Web | 21. prosince 2011 v 15:07 | Reagovat

Souhlasím s tebou....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama