Duben 2011

ONCP - Občas Nevím Co Povídám

17. dubna 2011 v 22:06 | Miky |  Z kultury.
Ťuk, ťuk, ťuk.

Na vlnách se pase pes

10. dubna 2011 v 15:55 | Miky |  Ze zápisků.
Někdy se opravdu divím, co všechno vydržím.
Být na svém místě, už se dávno skládám, panikařím z nedostatku spánku a šílím nad svým pohledem sjetého kotěte. Moje zorničky jsou tak malé, že by mohly soupeřit s atolovými ostrovy mikronésie a jazyk se mi plete více než klubíčko mokré vlny namotané na nohy mimořádně aktivního pavouka. Nikdy jsem nechtěla vést nudný život a teď to mám. Kam se poděly ty nádherné chvíle, které jsem jistě prožila od konce února? Někdo mi je ukradl, jiné vysvětlení nemám. Celá zima mi prapodivně splývá a rozlámanost mého těla poukazuje na pěkně dlouhý zimní spánek na dně jeskyně s velmi špatnou matračkou. Jenže teď jsem vzhůru. Na obloze azúro, ptáci na stromech, fialky ve vázách a na první pohled všechno spárované. Je mi lehko když vím, že tohle mi opravdu nehrozí. Aspoň ne v mých snech. Ale co když ty sny žiju? Proč bych se zítra nemohla probudit ve spacáku na břehu nějaké řeky paralelního vesmíru řekněme... někdy uprostřed léta. Do doby, kdy je každému putna po tom, co dělají lidi okolo a všichni berou život tak, jak je a jde. Co je dneska je a zítřek je mi vzdálená budoucnost. Kašlat na nějaké životní standarty a prostě jenom jít a připustit si, že dostat od někoho kytku fialek je básnický nesmysl. Víte vůbec, jak rychle taková fialka vadne?

O mně, housence, neschopnosti a jiných zelených příšerách

1. dubna 2011 v 18:40 | Miky |  Z mechu a kapradí.
Jsem srab a místo toho, abych si to přiznala sedím doma a cpu se třešňovým jogurtem. Venku svítí ta velká žlutá věc, jejíž paprsky tahají pochmurné stíny ven z mojí hlavy a následně se napovrchu bouří, bojují za nezávislost, svobodu slova a další hrůzostrašnosti, které já jako diktátor nemůžu připustit.