Naprosto Bez Pointy

25. března 2011 v 22:42 | Miky |  Ze zápisků.
Jsou věci, které nemám ráda. Jsou věci, které nenávidím. A jsou i věci, ze kterých bych si postavila raketu a odletěla na dno černé díry.


Asi každý za svůj život zaznamená, že v uřčité chvíli podstoupil jakýsi životní zvrat. Znáte to - první krůček, první pětka, první podprsenka, .... A tak, snad i automaticky, když něco děláme poprvé zcela nepatřičně očekáváme něco mimořádného. Jako když se vás paní učitelka v první třídě zeptá, co se událo o víkendu. Zcela přizozeně, že se nic nestalo a že se ptá jen tak, aby nestála řeč či jen proto, že chce zjistit zda vůbec umíte mluvit. Ale podstatná je podstata. Víkend = něco zajímavého. Jednoduchá rovnice, která ve mě vyvolává vlnu naprosto neopodstatnělého odporu. Je totiž tichou příčinou všech událostí, co se buď kvůli jiným událostem nestihly udát a nebo těch, co se udály, protože jiné události zaspaly, popíjely kafe nebo provozovali jinou naprosto nepřípustnou činnost. Automatické spojení události se zážitkem je blud. Obludný blud, který se vám usídlí v nejzašším koutě mozkovny nežli stačíte říct nejkulaťoulinkatější nebo nějakou jinou poťouchlost.

Mimo zjištění, že jsem opravdu skvělý vědec-teoretik, jsem zjistila, že většina zvratů týkající se mé osoby se udála na akcích společenského rázu. Nejčastěji na plese. Ano, ráda chodím na plesy, ráda tančím a ráda postávám u baru a probírám rádoby důležité věci.
Možná se mi to jen zdálo, ale v poslední době jsem měla kostní cítění. Kolena našeptávala, že se něco sesype a já na svoje kosti dám.
Před několika týdny jsem si začala své kostlivce pěkně rovnat do skříně. Nejdříve podle velikosti a posléze i podle abecedy, osobních preferencí, obvodu hlavy a tak podobně a snažila se všechny své úlety pěkně zamést pod koberec. Svůj vztah nevztah s Martinem jsem ukončila přátelským ,,Máš vlasy podobné Joeymu Ramonovi.'' , což si pravděpodobně vyložil jako lichotku. Každopádně na jeho maturitním plese jsem se i přes jeho četná pozvání neukázala a od té doby se nezdravíme. Teď je pravá chvíle na utěšování typu ono je to tak lepší a jsi pro něho moc dobrá. Pochopitelně mi tedy ples našeho ústavu připadal jako nevinná sranda s celkem širokým polem působnosti. Což také byl, než se objevil bratr mého spolužáka se svou slečnou. Zapřísáhla jsem se, že letos s ním nepromluvím a že se na něho ani nepodívám. Ale jak se ukázalo, on si mou soukromou přísahu k srdci nezal ani trochu. Můžete mi někdo vysvěltit, proč si tak rozumíme, když nemáme nic společného a věkový rozdíl mezi námi je 6 let?
Celý večer jsme si zalezlí v koutku povídali, povídali, povídali a povídali, ale vysvětlujte to někomu. Aspoň můžu říct, že jsem se okolí postarala o zábavu. Totiž okolí... jak se to vezme. Zcela nepochopitelně se mi donesly zvěsti, že slečna mě i přes můj vtip a půvab v blízkosti svého přítele vůbec nevidí ráda. Již jeskynní lidé věděli, že není nic horšího, než zhrzená milenka. A tak mi nezbylo nic jiného, než se se staženým ocasem taktně vzdálit.
Takže se moje kosti zase nepletly.... S čistým svědomím vyhlašuji tento ples za nejvýmečnější z výjmečných a to právě za svou obyčejnost. Gratulace až po skončení přenosu a omluvenky nepotvrzujeme.

Jenže k čemu mi všechno tohle je, když se stejně načapám na procházce mezi světy, na které mi nepomůžou ani kosti? A znova a znova si musím zpívat Notak řekni ne, jestli to dokážeš. Kde bude pravděpodobně zemřelá matka do hrobu dána a archeologové si na ní smlsnou. Ne že by aktuálně nějak záleželo na tom, ve které dimenzi svých vysoce blonďatých vlasů se nacházím, ale pokud někomu položím kontrolní otázku ohledně toho klauna, co se pořád směje, prohlásí můj vědecký um za nezvěstný a já si budu moct odejít snít o tom klukovi ze snu, což se mi teď více méně jeví jako nejlepší řešení.

con un chico en mi corazón

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Issynka | E-mail | Web | 25. března 2011 v 23:10 | Reagovat

mno to byl zamer, aby byla "citit" jarem :)

2 Vendy | Web | 26. března 2011 v 10:00 | Reagovat

Události, které zaspaly,nebo popíjejí někde kafe... to je dobrý. A moje kosti mi našeptávají, že se sem určitě ještě vrátím... protože zajímavě píšeš.

3 Amia | Web | 29. března 2011 v 14:42 | Reagovat

Memoáry žijí, události se dějí, povídání o nich není a zpěv v srdci navždy zní  :)

4 Miky | Web | 2. dubna 2011 v 23:00 | Reagovat

[1]: vážně? ;P

[2]: *díky díky díky* to celé nadruhou :)

[3]: ochich tak nějak o:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama