Sním??

7. února 2011 v 21:43 | Miky |  Ze zápisků.
A tak tu sedím a přemýšlím.

Je docela pěkné, slunné odpoledne, ptáčci zpívají, studenti jsou štastní, že jdou domů a vůbec -  všechno si tak spokojeně plyne. Jdeme s M. uspokojit své šopaholické choutky, prolezeme pár obchodů a probíráme otázky života a smrti - jak máme ve zvyku. Nastavuji obličej hřejivým paprskům a slastně přivírám víčka, když mě najednou něco pleskle přes nos.  Nazlobeně otevírám jedno oko. Okolo mě zuří sněžná bouře, obloha je tmavá a zlověstná. Poryvy větru lámou okolní větve a já se musím přikrčit, abych nedopadla stejně. Jdu pořád dál, zlomená v pase. Přes vlasy nic nevidím a klepu se zimou. Najdenou se vítr utiší. Rozhlížím se okolo - všude spousta lidí, něco křičí a nějaký fousatý pán drží v ruce pistoli. Dám se do běhu. Chytá mě za rukáv. Vysmeknu se mu, ale už mě drží za sukni. Padá mi ke kolenům, nechávám ji za sebou spolu s novými lodičkami. Pořád běžím, dál a dál a zjišťuji, že mám na sobě jen svůj červený dres. Připadám si poněkud zmateně, ale běžím. Ti lidé křičí, abych běžela rychleji, a tak je poslouchám. Kolena se mi podlamují, dech se zrychluje. Pán s pistolí je mi v patách, má mě na dosah ruky a když si myslím, že je zle, tak.... vystřelí. Podvědomě vím, že je se mnou konec, ale nedokážu se zastavit. Ba naopak - i přes svou vyčerpanost ještě zrychluji. Sešlapané listí pod mýma nohama se mění v tartan a ze stromů se najednou stávají tribuny. Skandují a povzbuzují. Nebo se mi snaží něco říct? Běží se mi lehce jako nikdy, dráhy se skoro ani nedotýkám. Usmívám se, letím a užívám si, jak mi vítr cuchá vlasy.
Zbystřím. Jako bych něco zaslechla. Ne, to není vítr. Zní to jako... jako byse mi někdo.... Ale ne, to není možné. ....vysmíval. Mladý, chraplavý smích. Ale ano, znám ho. Moc dobře ho znám. Ten zvuk se mi zarývá do uší, do mozku a pak už i do celého těla. Když si myslím, že už to nevydržím, že vyletím z kůže a můj mozek exploduje a vytvoří úrodnou půdu mrkvím v zemích Sahelu, je najednou pryč. Dýchám teď přerývaně a mělce.  Vybavují se mi již dávno zapomenuté střípky života a já nemám sílu na to je potlačit. Ty vzpomínky bolí, bolí stejně jako ten smích a chutnají trpce. Na etiketě je napsáno bez dochucovadel.

 Klepu se - tentokrát ne zimou, nýbrž před pravdou. Jsou věci, o kterých jsem nikdy nechtěla přemýšlet a jsou událsti, o kterých jsem doufala, že jsou zapomenuty. Nebyly. Čekaly těsně pod povrchem, jen lehce zaprášené a ozvaly se ve chvíli, kdy obrana mé mysli polevila. Teď mají hotovou hostinu.
Dost možná na chvíli usínám a když se probouzím.... Ticho. Jen ticho. Bojím se, co bude. Nechci otevřít oči, nechci se to dozvědět. Sladká nevědomost. Asi zase usínám, protože když se probouzím, jsem propocená na kost a kůži mám spálenou.
Z dálky slyším nějaké hlasy a hudbu. Zvedám se a aniž bych tušila proč, jdu prozkoumat, co způsobilo ten hluk. Stojím před Rychtou a podle okolního osazenstva typuji na nějakou SKAčkovou akci. Nikdo si mě nevšímá a já procházím dvorem až k hospodě. Nikde ani živáčka, jen pořád slyším tu hudbu... vlastně to není hudba, to někdo zpívá. Otevírám jakési dveře. Za nimi je malá komůrka a v ní, ve tmě rozeznávám obrysy lidského těla. Ten člověk je ke mě otočen zády, asi o mě ještě neví. Prohlížím si ho. Vysoký, hubený světlovlasý. Ne, to není můj typ, usuzuji a chci dveře zase zavřít, když se ke mě dotyčný začne pomalu obracet. Zahledím se mu do očí, vpíjím se do nich. On už nezpívá, jen na mě zvědavě kouká. Kouká těma svýma očima a já se v nich topím.



Ráno jsem se probudila s horečkou, ale věřte či ne, já toho kluka dneska potkala na chodbě . Prý je tu nový.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ~Me~ | Web | 7. února 2011 v 22:00 | Reagovat

Tak to je mazec !

2 Teraxa | Web | 9. února 2011 v 10:46 | Reagovat

Vau, to je dost dobrý... Mě se stává, že vidím člověka a vím, že jsem ho nikdy neviděla, ale zdá s mi, že ho znám. Z něj většinou vypadne, že jsme spolu něco měli za předmět a já si říkám, že horší to se mnou být nemůže.

3 Miky | Web | 17. února 2011 v 13:25 | Reagovat

[2]: jo, z toho si nic nedělej, taky se mi to stává :)) nejhorší je že vždycky může být hůř - jsem prostě optimista ;)

4 Amia | Web | 5. března 2011 v 11:02 | Reagovat

Páni, to je.. tak dobře napsané  ;)
A krásná písnička, skvěle dotvořující atmosféru

5 Miky | Web | 6. března 2011 v 11:26 | Reagovat

[4]: oh, díky :))
ta písnička je z filmu Into the Wild, tam se hodí ještě víc ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama