please - don't eat me

17. února 2011 v 16:59 | Miky |  Ze zápisků.
Další z nadpozemských zápisků lososových o tom, jak dokáže být nicnedělání vyčerpávající.
A prosím, vyjasněme si pár věcí - pár životně důležitých věcí.

Jsem studentem sexty a tréninkově vytíženým atletem, který propásl zimní sezonu. Chodím spát se západem slunce a vstávám za kokrhání kohouta. Jsem dokonalé dítě, které by mohl každý rodič závidět a přímo ukázkový student, co má každý rok vyznamenání. Nelžu a před testy nešetřím poctivou přípravou. Nikdy si nepíšu taháky a povinnou četbu opravdu čtu. Poslouchám hudbu, kterou mi rodiče schvalují a nikdy mi nikdo neřekl, že vypadám jako strašák do zelí.
Tohle všechno je čirý fakt, ale stále nemám jasno v pár detailech. Jak je možné, že při takovém časovém presu a přemíře dokonalosti mám ještě čas chodit po hospodách, stýkat se s pochybnými existencemi a do omdlení pogovat ve všech jen těžce představitelných pajzlech.

Každé ráno usedám k oknu s pytlíkem popkornu a nenasytně hledím v dál s očekáváním čehokoli, co by dokázastromlo utišit mou touhu po.... všem. Jsem ochotna uvěřit čemukoli a pustit se do do všeho bez ohledu na smysl. Jenže večer se obvykle nachytám na stejném místě se strnulým výrazem ve tváři, jak bezduše pozoruji rozsypaný popkorn. Na chvíli se probere ta část mozku, která je jinak potlačená - ta racionální. Ta, která mi nutí nepříjemné myšlenky. Zapomenu se kontrolovat a hlavou mi probleskne, jak to vlastně všechno je. Na okamžik vím, co bych měla udělat a dokonce i to, jak bych to měla udělat. Ale nakonec stejně jen pokrčím rameny a s neurčitým rozmazaným obrazem před očima uléhám do postele. Usínám s pocitem, že ten dnešní film zklamal má očekávání a přemýšlím, kterým směrem se bude ubírat ten zítřejší. Komedie? Drama? Román?

Vždycky mi bylo vtloukáno do hlavy, že život je o kompromisech. Ano, proč by nebyl. Ale je kompromis a kompromis. Vzdát se něčeho co mě baví a co mám ráda jen proto, abych mohla říkat, že se chovám dospěle?
Ne že bych doopravdy věděla co chci. V čemž je pravděpodobně celý problém. Proč se  musí všichni ptát a proč si mě prohlíží jako nevyzrálé hříbě, když odpovím, že nevím? Když odpovím podle pravdy.

Upřeně se dívám směrem, kterým vždycky býval hrad. Snad je tam pořád, ale já ho nevidím. Je hustá mlha a okno je pokryté letitou špínou. Chci se podívat ven a přesvědčit se, že se venku nic nezměnilo. Že na mě za oknem čeká všechno tak, jak to znám. Cípem rukávu se snažím vyčistit kousek okna, jen jedním očkem bych se podívala.... Jde to docela dobře a po chvíli je okno celkem čisté. Dychtivě přilepím oko ke sklu, srdce mi buší v očekávání. Je tam. Všechno je jak má být. Jako bych byla mimo čas a prostor, na tváři přihlouplý výraz štěněte a ruce křečovitě sevřené vpěst. Ani nevím, jak dlouho jsem tam jen tak stála a nechala myšlenky volně plout po karjině. Připadala jsem si volná jako nikdy a najednou mi bylo líto, že jsem si dovolila dospět.

Příští rok bude všechno jinak. Jinak v jiném slova smyslu. Já budu pořád stejná, to jen věci, lidi, okolnosti.... ano, ty se změní. Ne já.
Po dlouhé době jsem měla chvíli na to si popovídat s Veronikou a po rozloučení před poštou jsem zažila něco jako studenou sprchu. Šla poslat přihlášky na vysokou. Celou cestu jsme si povídali o její škole, jaké to bude a jak doufá, že ji vezmou. Bylo to strašně fajn, ale i tak nějak smutné, protože to bylo více určité než kdy jindy. Stála jsem najednou před realitou bez jakýchkoli příkras. Mám snad nějaké kamarády svého věku? Ale proč je vlastně nemám?
Ne, vůbec si nemyslím, že by na mě zapomněli nebo že by se se mnou už nechtěli bavit, ale oni si v létě slavnostně odmaturují, rozprchnou se do všech koutů světa a já tu zůstanu. Sama v nepřátelském městě, kde vlastně nikoho jiného neznám.
Možná je tohle všechno naprosto neopodstatnělé, ale mám snad právo na to mít strach.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Gigilo | Web | 17. února 2011 v 17:35 | Reagovat

Přesně takovým lidem tak trochu potajmu závidím. Jak to děláš, že máš dobrý známky, rodiče jsou na tebe hrdí a ještě u toho stíháš žít?

2 Floweenka | Web | 17. února 2011 v 23:50 | Reagovat

Ooou.. vejrám jak ten blázen, napsala jsi ten článek bezvadně.. smekanec.

A jak povídá koment nade mnou, závidím.. hrozně moc, já jsem líný prase.. a proto nic mít nebudu. Ono je to stejně asi víc o štěstí..

3 styxa | Web | 21. února 2011 v 15:57 | Reagovat

ne, ona je mimino :)

4 Adelaine Georgia Screams | Web | 27. února 2011 v 12:59 | Reagovat

[1]: Heh, to by mě taky zajímalo.

5 Miky | Web | 1. března 2011 v 11:55 | Reagovat

[1]:[4]:  není co závidět, všechno má svoji daň a hlavně každý má zaážku někde jinde - já jedu až nadoraz

[2]: oou díky díky *rudnu* :))))
jo, štěstí je nejdůležitější ve všem o co se pokoušíš... :-/

6 Amia | Web | 5. března 2011 v 13:13 | Reagovat

Jo, taky na mě byli nějaký čas ,,hrdí".. pak jsem to vzdala. Hlavně u táty :)
Ale ty známky ti taky závidím, já jsem opravdu skutečně moc líná na to se učit. A doteď to neumím, to je docela problém :D

Přeju aby ti to všechno vyšlo, kamarádi nezdrhli škola dál vycházela.. vítané změny přeju a ty nechtěné zaháním

7 Miky | Web | 6. března 2011 v 11:33 | Reagovat

[6]: s tou hrdostí jsem to vzdala už dávno, prostě jsem si zvykla, že je to bráno jako samozřejmost... a po čase to i přestane mrzet :)
jop lenost je tu se mnou, ale trochu ji přebíjí já ani nevím co - hrdost? možná touha po tom být v něčem "dobrá" a to mě asi donutilo naučit se učit :D

snad.... snad..... snad.... jak může být jen slovo změna plné rozporů O.o

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama