he thinks that we're finished, he thinks that we're done

23. ledna 2011 v 19:12 | Miky |  Ze zápisků.
A je to tady. Dobojováno.

Skládám zbraně - jestli vítězné? Netroufám si říct.
V posledním měsíci utrpělo mé ego dosti silné ztráty a já z toho můžu vinit jen sebe samu. To, co bych ještě před nedávnem prohlašovala s pevnou sebejistotou mě nyní plní neklidem, ba i hrůzou. Odporuji myšlenkám, za které bych se byla bývala prala, kdyby to bylo nutné a teď jen nečinně sedím, poslouchám. Přemýšlím a nenacházím závěru. Všechno už bylo tolikrát řečeno a já se motám v kruhu neschopna vyjít ven. Korálky z mého náhrdelníku se už dávno změnily v prach a já sedím, čekám, doufám. Někdo přijde, cítím to. Zachrání mě a já najdu to, co tak horečně hledám. Ale co to vlastně je?

Už to skoro mám, je to blízko. Sehnout se a sebrat to. Utíkat. Utíkat co nejdál ode všecho, vím, že mě nikdy nikdo nemůže chytit. Nikdo mě nedožene. Půjdu kam chci a nikdo si nedovolí mě omezovat. Už žádné příkazy, jen širá pláň, obzor, tlukot srdce a pravidelný rytmus mých nohou. V hlavě mi hraje nějaká písnička, asi něco od Koníků. ...paneláááák, panelááák... Zrychluji krok, je mi jasné, že jsou mi v patách. Už si všimli, že jsem pryč. Chtějí mě dotáhnout zpátky, chtějí, abych se taky plácala v těch nikdy nekončících sračkách. Nechápou, nechtějí pochopit.

Před očima mi projel záblesk ze života Werthera. Ale proč? Proč teď? Není čas na dlouhé dumání, protahuji krok. Začíná se mi těžce dýchat a myšlenky se nekontrolovaně bouří. A najednou mi to dochází. Proč jsem jen tak hloupá? Tak naivní? Můžu si za to sama. A ano, tvrdohlavost. Ta neskutečná tvrdohlavost. Sžírá mě to zevnitř a já najednou nevím, co dělat. Ozubená kolečna v mojí hlavě pracují na plné obrátky a já bezděky zpomaluji krok. A pak už jen stojím, koukám, nic neříkám.

Myšlenky se začínají vyjasňovat. Všechno je tak jednoduché. Otáčím se. Vidím je, jak se za mnou ženou. Vidím jejich obličeje. Zahledím se jim do očí. Uhýbají. Nerozumí, ale tentokrát jinak. Nechtějí rozumnět. A já se jim vysmívám. Jsem volná.



 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Amia | Web | 23. ledna 2011 v 20:39 | Reagovat

Au  :(
Říká se že nejtěžší je to ticho před bitvou. Ale co po ní? Mnozí už po bitvě nejsou zde, ale někdo vždycky zůstane. A co se s ním stane... to bývá mnohem horší

2 ANA | Web | 28. ledna 2011 v 20:15 | Reagovat

Ty bys mohla psát román. Přes poměrně depresivní ladění článku máš dobrý osobitý styl. Píšeš nějaké povídky? Mohla bys to zkusit...

3 Miky | Web | 28. ledna 2011 v 21:33 | Reagovat

[1]: tak s tím musím souhlasit, všicni se bojí bitvy, ale co potom?

[2]: díky :) pokus už byl, ale nevydržím u jednoho tématu... ale přemýšlím o tom už dlouho

4 Teraxa | Web | 29. ledna 2011 v 22:03 | Reagovat

Pěkně depresivní, ale úžasně napsaný článek... připomíná mi to stavy, kdy mi v ICQ vyjede kontakt, jenž mi dokáže zvednout tep na tak závratnou rychlost, že mám pocit, že mi vyskočí srdce z hrudníku... jímá mě taková hrůza, že bych se nejradši vypařila a zmizela někam hodně, hodně daleko...

5 Miky | Web | 1. února 2011 v 20:52 | Reagovat

[4]: no... přiznávám bez mučení že mám taky v kontaktech takové exempláře... a ještě větší hrůzu mám z toho, že to srdce uteče beze mě a já tam zůstanu bezmocně sedět, takže tě kdo ví proč chápu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama