Článek: id 49469459

20. prosince 2010 v 18:19 | Miky |  Ze zápisků.
Já a on, on a já. Věčné a neřešitelné téma.
Ne, nedokážeme spolu mluvit jako dva normální lidé, z nichž je jeden dospělý a měl by tedy mít aspoň krapet rozumu. Ale to by asi bylo moc snadné že? Unavují mě ty neustálé narážky, skryté významy a vysílání naděje, která doufá, že najde jinou naději a spřátelí se. Dva lidé, kteří se znají už poměrně dlouho, vědí, že bez sebe nemůžou být a cítí to, co cítí i přes to, že se snaží to necítit a hrají si na kamarády. Nedaří se jim to, protože ti kamarádi jsou si s každým přátelským gestem dál a dál. A pořád to zkoušejí a to i přes to, že ví, že to tím tak nanejvýš zkazí. Zkazí všechno, co tak pracně vybudovali až si osud řekne a dost! A splete je dohromady ať chtějí nebo ne, aby zjistili, že to spolu nevydrží a navzájem si ubližují.


Nedávno mi došlo, proč nám to neklape. To to neustálé inteligenční soupeření. Já řeknu něco absolutně mimo mísu a počkám si, jak se z toho dostaneš. Tak ty na mě takhle? Já na tebe ještě hůř. A dojde to tak daleko, že si to dotyční přestanou uvědomovat a vejde to do běžné mluvy. A to se potom dějí věci. Je to jednoduchá rovnice - dokud jeden z nás neustoupí a dobrovolně (protože jinak to nepůjde) nenastoupí na místo toho slabšího, povezeme se jako na kolotoči. Ani jeden z nás to neudělá a neustálý boj dvou osobností nepřestane.

Jako dva holubi na jedné báni, jako dva kohouti na jednom smetišti a jako jedna chobotnice bezcílně bloumající oceánem. Někoho hledá. Nachází? Asi moc šancí nemá. Fráze jako hrom a kde nic tu nic. Prostě jen hromada písmen poskládaných do řady a nad tím vším sedí nějaký zoufalec snažící se dát tomu jakýs takýs řád. Jak dlouho ho to bude ještě bavit? Netroufám si hádat.

Nebudeme spolu mluvit. A opravdu. Omezili jsme se jen na zdravení a vcelku nám to vycházelo. Jeden okamžik a koho zajímá snaha. Jeden ples a víc než jeden tanec. Jde to zase do kola. Dáme tanec? Chvíle hrobového ticha, ve kterém je slyšet šrotování ozubených koleček někde uvnitř mozku a následuje nesmělé přikývnutí načichlé pochybami a nasáklé kdo ví čím - asi to byl strach, respekt?.

Svezeš mě domů? A necháš se svést? Ten nechutný dvojsmysl českých slov dokáže nahnat husí kůži. A pak už jen prosebný pohled.

A zase přišlo pondělí. To ukrutné pondělí, které to zákonitě muselo rozseknout. Ani jeden pohled.

Jen aby bylo jasno, tenhle článek jsem psala v hluboké depresi a pravděpodobně se za něj budu v bližší než blízké budoucnosti stydět. A tak tedy - aby tu bylo něco z mého současného já s nevymáchanou hubou:

Chcete řešení pro bolest na duši?? Zaskočte do Kauflandu a kupte si Z Á P L A T U ! ! !


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 DJ SIL-G | Web | 24. prosince 2010 v 9:03 | Reagovat

Šťastné a Veselé Vánoce! Ať se Ti splní vše co chceš, a pod stromečkem kromě dárků, najdeš taky štěstí, klid, pohodu a LÁSKU! =))

2 Amia | Web | 16. ledna 2011 v 16:48 | Reagovat

Dobrá píseň  XD
Pošli ho k vodě a nech ho odplout jko Plavečka. Jen bez toho košíku, už je dost velký.
Čím to, že každý básní o lásce jak je krásná a nádherná a bůhví co ještě? A přitom kolem sebe slyším jen neštěstí a bezmoc. Hm. Asi si přesunu ten starý článek o láfce na blog.
Hodně štěstí, i když už pravděpodobně dost pozdě :)

3 Miky | Web | 23. ledna 2011 v 19:19 | Reagovat

[2]: joo kdyby to bylo tak jednouduché :D
nechat odplout... pěkná myšlenka

a já chci článek o láfce!!!! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama