Prosinec 2010

...a zase padá...

26. prosince 2010 v 16:13 | Miky |  Z mechu a kapradí.
Štědrý den za námi, všechno za námi. A co zůstalo? Stromeček zůstal, pár kousků cukroví zůstalo, zůstalo i vědomí, že za rok zase. Podněcuje to jakási vnitřní jistota až hraničící se stereotypem. A tak Miky řekla ne. Změna je život a já chci žít. Není to změna nijak patrná, ale je.
A navíc... nové ozdobičky bylo třeba.


červená

Článek: id 49469459

20. prosince 2010 v 18:19 | Miky |  Ze zápisků.
Já a on, on a já. Věčné a neřešitelné téma.
Ne, nedokážeme spolu mluvit jako dva normální lidé, z nichž je jeden dospělý a měl by tedy mít aspoň krapet rozumu. Ale to by asi bylo moc snadné že? Unavují mě ty neustálé narážky, skryté významy a vysílání naděje, která doufá, že najde jinou naději a spřátelí se. Dva lidé, kteří se znají už poměrně dlouho, vědí, že bez sebe nemůžou být a cítí to, co cítí i přes to, že se snaží to necítit a hrají si na kamarády. Nedaří se jim to, protože ti kamarádi jsou si s každým přátelským gestem dál a dál. A pořád to zkoušejí a to i přes to, že ví, že to tím tak nanejvýš zkazí. Zkazí všechno, co tak pracně vybudovali až si osud řekne a dost! A splete je dohromady ať chtějí nebo ne, aby zjistili, že to spolu nevydrží a navzájem si ubližují.

kámen láme zuby

10. prosince 2010 v 22:17 | Miky |  Z kultury.
Ani vám nevím proč, ale pokaždé, když se náš autobus vypraví směrem jakéhokoli pražského divadla, žačne pršet. Taková tradice už se z toho stala a každý to bere jako hotovou věc, ale vždycky se najde někdo, koho to vyvede z míry. (A když ně, hrdě ho zastoupím.)
Před dvěma týdny, divadlo Na Prádle, Obchodník s deštěm.
Jak příhodný název že? Ač nám by se dozajista více hodil Obchodník se suchem, který ne a ne se dostavit. Nebylo možné na něj déle čekat a tak nás profesorstvo vyhnalo do krutého a mokrého deště. Ale kde že to divadlo vlastně je? Zákeřná otázka a ještě zákeřněkší odpověď. "Jestliže toto není ono, musí to být to druhé. Tahle dvě se mi vždycky pletla", prohlašuje s úsměvem vůdkyně akce. Zdárně jsme našli cíl cesty a byl tak akorát čas na jídlo. Marně vzpomínám na poslední stravu - školní oběd. Asi není na co vzpomínat.
 Praha je krásná. Praha je krásná. Praha je nejkrásnější - s plným žaludkem. Klopítajíc po kočičích hlavách a zmoklá jako slepice pocházející se po Karlově mostě. Měli jste to potěšení někoho takového potkat? Ano, byla jsem to já.

To bylo tak....

3. prosince 2010 v 17:46 | Miky |  Ze zápisků.
Zdá se, že jsem o sobě nedala dlouho vědět. Ne že by na tom záleželo, jde jen a jen o můj subjektivní pocit. Přitom důvod mé nečinnosti je tak prostý, až se stydím. Jednoduše není o čem psát. O lenosti? O divadlech? O mé návštěvě Paříže? Asi by to stálo za zmínku, ale protentokrát se budu držet mnohem přízemnějších témat. Kdysi dávno, kdy ještě naší zemí proudily dinosauří kolony jsem se zmínila o neexistujícím duchu Průmyslového města - kde nic, tu nic a o nenadálé změně, která mi vyrazila dech. (Lidé najednou se srocující na náměstí se zájmem v očích a jiné prapodivné úkazy.) Slibovala jsem fotky že? Mají být a budou. Za chvilku, já mám totiž ten nepříjemný zvyk chodit na všechno od lesa.
To bylo tak...