noha sem, noha tam a nic z toho

4. listopadu 2010 v 17:41 | Miky |  Z kultury.
Člověk je tvor nenasytný a nevděčný, není tedy divu, že si nejdřívě něco zarputile přeje proto, aby to poté, co mu bylo vyhověno mohl zahodit.


Kdo má právo určovat nám chvíli, kdy dospějeme?
Vzhledem k tomu, jak se lidé okolo mě bojí zodpovědnosti za své konání usuzuji, že to asi nebude tak jednoduché, jako v The Sims. Nestačí si uspořádat narozeninovou oslavu a za zvuku famfár a osvětlení ohňostrojů se o polovinu zvětšit a pochytat nezměrné množství životního moudra. Kde tedy máme tu pomyslnou hranici mezi dětstvím  a dospělostí? Osmnácté narméozeniny? Obdržení řidičského průkazu? Maturita? Těžko říct.
Co člověka nejvíce změní? Asi nějaké rozhodnutí. Jenže... které je to nejdůležitější. Výběr vysoké školy, ostěhovíní se nebo klidně i výběr jídlak obědu ve školní jídelně. Celý život si klidně můžete vyčítat, že jste si tenkrát ve třetí třídě nedali místo řízku špagety.
Protože většina mých přátel a známých letos maturuje, dlouho jsem přemýšlela, do jaké míry má tahle zkouška (asi ne úplně bez účelu má přívlastek dospělosti) vliv na člověka. Opravdu ho dokáže tolik ovlivnit? A ovlivnit ve kterém slova smyslu? Jistě, někdo to bere více a někdo méně vážně, ale nakonec z toho vyleze totéž. Musíte se rozhodnout, co bude dál. A znova a znova a znova. Pořád další křižovatky bez ukazetelů směru a bez průvodce.
Dnešní děti dospívají dříve, říká se. Nemůžu nesouhlasit, kdejaká prvačka vypadá s přehledem starší, než já (neberu vpotaz obsah našich hlav, to už je otázka jiná) a očividně si tak i připadá. Naštěstí netuší, že ve stejnou chvíli, jako si ona až nepříjemně pečlivě a pohrdlivě prohlíží můj zjev, já prahnu po tom, být v jejím věku, otevřít svůj šuplík s panenkami Barbie, zavolat nejlepší kamarádce a celé odpoledne neúnavně vymýšlet nové a nové barbíní situace.
Co na to říct? Mám co jsem chtěla.
Je krásný slunný den, jsem s rodiči na dovolené v Řecku, mám 4 roky. ''Něco si přej,'' říká maminka. A moje největší přání je vyrůst, utéct z krutého dětského světa, kde se mi každý posmívá, a kde mě zlé paní učitelky nutí hrát si s ostatními. Pryč ze světa, kde nikoho nezajímá, že i to dítko školkového věku má svůj názor. No... život je dlouhý a nebere ohledy. A tak se tedy rozloučím a nechám otázku dospělosti otevřenou. Nač další pravidla?!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Claire | Web | 4. listopadu 2010 v 18:10 | Reagovat

Pěkně a pravdivě napsané :))

2 Terry | Web | 4. listopadu 2010 v 18:18 | Reagovat

Díky, dík! :D *snaží si vsugerovat, že to nebyla ironie*

btw. hezky píšeš ;)

3 Áťa | Web | 4. listopadu 2010 v 18:31 | Reagovat

Těžko říct, kdy jsme děti, a kdy už dospělí. Podle mě je to spíš už kolem 15-ti let, kdy se rozhodujeme, kam na střední. To přece ovlivní celej náš život... :) Nj, druhá otázka je, jestli to není maturita. Těžko říct. Ale moc pěknej článek, vážně hezky píšeš :)

4 Jája | Web | 7. listopadu 2010 v 19:59 | Reagovat

ahoj...máš u mě diplom za bleskovku
xoxo

5 Amia | Web | 13. listopadu 2010 v 18:24 | Reagovat

Abychom je mohli porušovat :)

Dospělí vždy podceňují inteligenci dětí a stále říkají ,,Chovej se dospěle". Jenže nezřídka jsou ty děti už dávno dospělé.

Ále, nový design...  :D Pěkný, moc pěkný

6 Miky | Web | 14. listopadu 2010 v 16:56 | Reagovat

[5]: pravda pravdoucí ;)
díky díky, jsem holt ulítlá na zebří vzor o:) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama