Nikdy jsem se netajila tím, že sníh nemám ráda a nyní tomu není jinak, ale někdy člověk dospěje do bodu, kdy nemá na výběr. Sic zastávám názor, že sníh ve městě nemá co dělat, leč netoužím po ničem jiném než po bílých Vánocích. Po lyžování, po snowboardování a po zasněžených lesích. Krmení labutí na Jizeře a sypání oříšků vybíravým veverkám.

V posledních dnech prožívám něco neuvěřitelného. Ne, nemám nového přítele, nevymyslela jsem ani žádný nový revoluční prostředek na mytí oken, ale něco mnohem lepšího. Jde o tu úžasnou shodu, kterou teď s M. máme. Jedeme na stejné vlně a jedeme na max. Ke štěstí stačí málo a v našem případě je to málo Harry Potter. Jestli jsem někdy byla nadržená, tak je to právě teď. Chytají mě neuvěřitelné záchvaty štěstí a celé dny zpívám.

Člověk je tvor nenasytný a nevděčný, není tedy divu, že si nejdřívě něco zarputile přeje proto, aby to poté, co mu bylo vyhověno mohl zahodit.