tam, kam chodí spát nesmysly

26. října 2010 v 20:10 | Miky
píp píp píp píp
''Z cesty!'' Volá unavený pán v montérkách, zatímco se snaží zacouvat do miniaturních vrátek s nápisem Zákaz skládky. Zezadu z vozu hbitě vyskakují dva mladíčci s lopatami a zuřivě se pouští do práce. Musí to stihnout ještě dnes nebo odpady nahromaděné vně plůtku přetečou. Jenže... sotva se porozhlédnou, je jim jasné, že svádí boj s větrnými mlýny. Co nevidět budou nenávratně pohlceni.

;)
Pohlceni jako všechno ostatní. Kam se poděl čas? Čas od začátku září. Spadl do díry a někdo ho zakopal, použil jako hnojivo pro své nekalé plány.
Tak jak tak, za tento překrátce dlouhý čas jsem dokázala dokázat axiom. Jsem doopravdy kulturní člověk. Jsem v divadle pečená vařená (což vás má odradit od konzumace) a od začátku divadelní sezóny se klepu před vchody nejroztodivnějších divadelních institucí.
S oblibou říkám, že na události bývá nejlepší těšení se na ni. A v případě návštěvy Národního divadla bych byla moc vděčná za to, abych se pletla. Ale jsem holt neomylná.
Samotnému divadelnímu představení předcházely asi tři měsíce nedočkavosti a vymýšlení, zda-li jsou mé šaty pro Národní divadlo dostatečně honosné (doposavaď jsem na to nepřišla). Každopádně jsem neměla jinou možnost a bez výrazného remcání si zabalila svých pět švestek (šaty a učení na dva dny) a kodrcala se na 10 cm vysokých podpatcích do školy. Den to byl přímo hnusný a vytrvale pršelo - co je počasí do mých vlasů, že? Hop skok do autobusu a plnou parou do Prahy. Tam už si jen detailně prohlédnout onu skvostnou budovu a šaty spolužaček. 15 minut do začátku představení jsem se jako laňka přesunula do 2. řady 2. galerie, usadila se a poslouchala okolní rozhovory. No, bylo to to poslední, co jsem slyšela. Druhá galerie je druhá galerie.
Takhle zklamaná jsem snad z divadla ještě nevycházela. Ale ani poučená. Vyvodila jsem z toho jednoduchý závěr - nemám chodit na komediální hry. Sluha dvou pánů přeci být vtipný! Tak proč mi to jen přišlo tak strašně nevtipné? Hranice se holt dají překročit snadno, leč pokud mi jako vrchol nevkusu připadal sám pan mistr Donutil, asi je se mnou něco v nepořádku.

Nejpropracovanější komedie přijdou nepozorovaně po špičkách se životem samy.

O pár dní později. Prší, je zima, vytahuji ze skříně zimní bundu a vypravuji se zase do hlavního města - tentokrát do Kobylis. Představení v angličtině? Žádný problém, jen jsem se oficiálně potvrdila v tom, že jsem hluchá jako pařez. Ano, byla jsem na tom nepatrně lépe než vetšina mých spolužáků, ale i tak bych pokládala za vhodné nás upozornit, že se jedná o konverzační hru. Herci byli bezesporu skvělí a snad jsem nebyla jediná, kdo zachytil, že se jedná o Pygmalion.
Štrachat se ještě k tomu všemu na Vyšhrad byl nápad naší třídní, jejíž myšlenkové pochody by byly na samostatnou knihu. Zatím snad postačí když nastímím, že je nesnesitelná a má maličkost jí záhadně leze na nervy.

Už jsem se zmínila o tom, že jsem si vždycky sebe samou představovala v divadle? Možná se to neslučuje se značně introvertní povahou, které jsem vlastníkem, ale pokud svede souboj ego a povaha... Můj talent ale naštěstí zůstává pohřben někde v bezpečné hloubce. A zůstane tam!

Za kulturou v Průmyslovém městě se musí jít od lesa. A to doslova, ale stává to za to. Většinou. Ale Generálku jeho veličenstva musím zařadit mezi průměr. Šedivý průměr, na který si za chvíli nevzpomenu. Je to snad nekonečností partu nebo to mám dávat za vinu hektickému týdnu?
Hned druhý den se zase vyráželo směr Praha a já byla tak unavená, že jsem vůbec neměla náladu se na něco soustředit. Autobus nás zavezl na Palmovku a kde nic, tu nic. Pizzerie? výborně! Při navazování očního kontaktu (neříkejme tomu prosím balení) s číšníkem jsem úspěšně podpálila svůj kousek pizzy.
Aspoň mám jasno v jedné věci - pizza hoří.
Jak jsem se učila řídit. Nádhera, nádhera, nádhera. Má nálada byla napravena za všechna minulá představení. Prptože my, obyvaleté Průmyslového města jezdíme za Matoušem Rumlem Pod Palmovku, ač ho máme doma. Tak dobrou hru jsem už neviděla dlouho (vlastně to je rok) a dojem si chci ponechat dokud to bude možné.

tečka čárka háček
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kris* | Web | 26. října 2010 v 20:15 | Reagovat

To jsem ráda.:))

2 14laura | Web | 26. října 2010 v 20:26 | Reagovat

pěkný:)

3 Achája Eressiel | Web | 26. října 2010 v 20:37 | Reagovat

Mám pocot, že s mým časem se stalo to samé. Taky ho někdo zakopal. Nebo vystřelil na měsíc a nevzal mě sebou.
Až se skoro stydím, že jsem v divadle nebyla celou věčnost, v Národním dokonce nikdy.
Nevím jestli tě to uklidní, ale nejsi jediná, kopu přijde pan Donutil jako vrchol nevkusu.
A taky mám nejradši to čekání a těšení se:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama