Srpen 2010

komu kdy uškodila trocha sentimentu?

29. srpna 2010 v 19:39 | Miky |  Z kultury.
Když řeknu, že mi hudba pořádně zatočila se životem, zařadím se k masám lidí čítající milony. Jenže já se tam řadím. Jak by ne? Už když jsem byla u maminky v bříšku, trávila jsem skoro všechen svůj - říkejme tomu volný čas - v různých hudebně zaměřených institucích. Tedy louka, stan s pódiem a několik pochybných existencí. Nejdříve nevnímáte, pak vás to nebaví, pak se za to stydíte a nakonec to milujete. Asi jako nenáviděné mateřské znaménko, kterého se pořát zdráháte zbavit.
Cosi asi chtělo, aby můj neuskutečnitelný sen bylo založení kepely. Čemuž odporuje samotné založení. Tedy neschopnost u něčeho nebo někoho vydržet dlouho. Fakt, že neumím zpívat ani hrát na nějaký použitelný nástroj neberu v potaz (ne, flétna se nehodí!!!). Sny mají zůstat sny.


zase jeden hepáč?

23. srpna 2010 v 21:02 | Miky |  Ze zápisků.
Ano, přiznávám se, jsem názorově i citově labilní osoba netušící co chce a co kdo po ní chce. Od minulého článku se mé postoje malinko změnily. Každá generace by měla mít vlastní revoluci (to se tak říká ne?). Nebo snad stačí nějaký velký koncert, demonstrace - prostě ochutnat sílu davového šílenství. Ne, nic takového se nestalo, ale....

nebezpečí úrazu, padající jablka!!

23. srpna 2010 v 10:06 | Miky |  Z mechu a kapradí.
Prý, že samochvála smrdí. Právě proto používám deodorant.

if I wear it I feel cute

13. srpna 2010 v 14:50 | Miky |  Ze zápisků.
připadám si jako příslušník nějakého živočišného druhu na pokraji vyhynutí
než se rozpovídám o svém zdravotním a psychickém stavu po návratu ze soustředění tu mám jednu velmi důležitou věc, kterou potřebuji někde vyventilovat
po skoro dvou týdnech tvářících se jako atletické soustředění mám absolutně vymytou mozkovnu. Lidi nejlépe poznáte, když s nimi strávíte nějaký ten čas vkuse. Žádné dvě hodiny denně na tréninku. Odjela jsem s tím, že si to tam parádně užiju s lidmi, se kterými se chci a mám o čem bavit. Že jsme na stejné vlně. Ach jak já jsem se pletla. Neuvěřitelné, jak rychle se mění lidé a jejich názory na život. Měli jsme dokonale fungující skupinu, rozumněli jsme si a uctívali trenéra. Všechno dobré jednou končí. Přišli k nám noví, jinak naladění a já najednou zjišťuji, že "ti staří" se pod vlivem "těch nových" začínají chovat jako stádo. Stádo bez názoru, bez ničeho. Výplň. Úplně normální vata. Nechci to tak, ale co s tím asi můžu dělat?