Zase fňukám.

29. srpna 2016 v 22:33 | Miky
Dá se říct, že nemám co dělat. Dny ale i přes to ubíhají normálně a ani neprotestují, že nejsou nijak smysluplně vyplněny. Říkám tomu 'přečkávací období' a sama na sebe se za to zlobím. Většina mých myšlenek a plánů je teď uvozena slovy ,,Až si najdu byt....'' nebo ,,Až budu mít kde bydlet....'' nebo ,,Až budu zase zpět v Praze….''
 

Vrchol.

4. srpna 2016 v 11:41 | Miky |  Ze zápisků.
Tak jo, moje zoufalství vrcholí. Nebo aspoň doufám, že vrcholí, protože to by znamenalo, že v dohledné době začne zase ustupovat. Moje představy o tom, že s nadcházejícím létem spálím všechny nepohodlné mosty a všechno začne být z čista jasna juchavé se totiž ukázaly jako naprosto zcestné.

Hroutím se.

27. června 2016 v 0:23 | Miky |  Ze zápisků.
Ani nevím, jak se to zase stalo, ale najednou sedím uprostřed postele obklopená pár taškama, které mají jakože reprezentovat všechno, co mi patří a co bych měla potřebovat k přežití. Už dlouho jsem si tuhle chvíli přehrávala v hlavě, ale nakonec není ani trochu tak velkolepá, jak by asi měla být.

Asi proto, že je mi vážně hrozně. Vůbec to totiž není jako v těch filmových scénách, kde se s hlavním hrdinou rozejde láska jeho života a zhroutí se mu celý svět, ale on i přes to všechno zvedne hlavu a rozhodne se začít znovu a někde jinde a hraje k tomu romanticko-smutečně-optimistická hudba a všichni věří, že za prvním rohem bude všechno zase tak, jak má být a ani jedno oko u toho nezůstane suché.

Jenomže moje oko zůstává suché. I to druhé, nehledě na to, jak moc ráda bych brečela. Brečela bych až do rána a vyčítala bych si u toho, jak jsem to všechno zavinila já, protože upřímně - vážně jsem to zavinila já. Jenomže já bestie se vzmůžu jen na to tu tupě sedět, zírat před sebe a přehrávat si, jak nám bylo skvěle. Ještě před pár týdny. Než se to zvrtlo.

A jak si to tak všechno znovu přehrávám a usmívám se u toho jako to největší pako pod sluncem a znovu a znovu si uvědomuju, že je to pryč a není nic, čím bych to mohla změnit, tak to akorát jen zhoršuju a zhoršuju a zjišťuju, že ale pořád ani trochu nebrečím. A tak se snažím mučit víc. Ne, že by to doposud někam vedlo. Docílila jsem jen toho, že pouhý pohled na Národní divadlo je pro mě téměř nesnesitelný a při přípravě rizota bych pravděpodobně explodovala. Ale neuronila bych ani slzičku.

Protože to jediné, co z toho nesnesitelna dokážu identifikovat, je to, že se mi chce zvracet. Jak romantické. A poetické.

Vytyčila jsem si za cíl svoji naprostou destrukci a jdu si za tím, ať to stojí cokoli. Měla bych mít prázdniny. Ale místo poklidného urovnávání myšlenek si cpu do hlavy vlastnosti asfaltových pojiv a přemítám nad výhodami cementobetonových krytů. Záměrně si prodlužuju zkouškové, protože mě děsí to prázdno, které mělo nastat před tím, než začnu chodit do práce.

Jsem přímo panická z představy, že to možná nebyla chyba ani jednoho z nás. Že jsme se prostě už podruhé vrhli do něčeho, s čím jsme si ani jeden nakonec nevěděli rady.
Protože pro tebe bylo moc pozdě. A pro mě zase brzy.
A poučení z toho neplyne.


 


O osudu.

26. května 2016 v 12:19 | Miky |  Ze zápisků.
Přesně teď nadešel ten okamžik, kdy mám pocit, že si přede mnou musí celý svět sednout na zadek. Nové šaty, nové zkouškové. Nové výzvy, nové vztahy, nový pohled na svět. A taky především nová práce a starý Cole Porter.

O pojuchávání.

28. března 2016 v 1:01 | Miky |  Ze zápisků.
Zmatek. Vítr a déšť vzhůru nohama. Dlouhé plahočení, na jehož skoro cíli si nemůžu rozpomenout, o čem to vlastně celé mělo být. Čím blíže se ocitám, tím méně jsem jsem si jistá, že se tím něco změní. Že se se mnou něco změní, že se změní něco zásadního v mojí hlavě, co by mi pomohlo vidět ostřeji a vnímat radostněji.

Vybrala jsem si to. Celou věčnost jsem se tvářila, že mi na nikom a na ničem nezáleží. Připadala jsem si nade všechno povznesená a všemi pohrdala. Povrchní pseudointelektuální bestie, za všech okolností chladná a bez emocí. Jen tak, pro jistotu a dotáhla jsem to k dokonalosti, protože jsem se s tím sama ztotožnila a věřila, že taková doopravdy jsem.

Mimochodem, kdyby se mi chtělo pokračovat dál v téhle psychoanalýze, pravděpodobně bych dospěla k závěru, že jsem akorát pitomá holka, co má trochu strach a trochu problém, ale o to zas až tolik nejde. Nebo možná jde, co já o tom vím. Nicméně pointa se skrývá v tom, že nepokrytě závidím všem těm lidem, co dokážou rozjuchaně poskakovat po louce a o hodinu později se se vší vážností hroutit ze špinavých ponožek, co někdo nechal pod postelí. Závidím všem, co dovedou věci prožívat a ne jen z povzdálí pozorovat a až zpětně si rozmýšlet, co při tom asi tak mohli cítit.

Chodím teď hodně do divadla. Častěji, než kdy jindy, protože mě to svým způsobem uklidňuje. Baví mě ten rituál slavnostního oblékání. Libuju si v cestách tramvají, v klapotu lodiček po chodníku a pozorování lidí kolem při závěrečném potlesku. Pokouším se ze sebe vydolovat alespoň náznak emoce, která by byla příhodná dané situaci, ale zas a znova odcházím domů s plnou hlavou myšlenek, které jsou možná docela na výši, ale jinak jsou pořád stejně konstantní.

Nemůžu říct, že bych se tím trápila. Výhoda toho, když zapomenete, jak cítit. Všechno přijmete jako fakt a přenesete se přes to. Vlastně jsem svým způsobem konstantně spokojená. Harmonické kmitání s minimální výchylkou. V hlavě mi hraje Figarova svatba, kochám se pohledem na piškotového zajíce pečícího se v troubě a jediné, co bych potřebovala vědět je, jestli tu náhodou někde nemám vypínač, kterým jsem omylem otočila a způsobila si to, co jsem si způsobila.

Nebo jestli mi třeba jen nevypadly pojistky. To se prý taky stává.



Nevyřčeno.

19. února 2016 v 0:53 | Miky |  Ze zápisků.
Neznám lepší pocit, než když přijdu po dlouhém dni do prázdného bytu, sednu si k oknu s konvicí čaje, pustím si Kouzelnou flétnu a přemýšlím. O ničem a o všem.

Vždycky byl můj největší sen mít kamarády. Ne nějak moc kamarádů, ale dost na to, abychom mohli být taková ta správná parta jako mívají hrdinové v knížkách. Snila jsem o tom, že máme nějaké místo, kde se každý večer scházíme a společně vyrážíme na nejrůznější výpravy a užíváme si spoustu zábavy. Je vcelku zřejmé, že nic takového se mi, vzhledem k mé vynikající povaze, nikdy nepoštěstilo. Ve větší skupině jsem naprosto prkenná a zneuznaná, kdežto v užším kolektivu mívám tendence pourážet všechny okolo. K nezaplacení.

Lituji. Sebe.

30. ledna 2016 v 1:22 | Miky |  Ze zápisků.
Objektivně…

Jsem mladá, krásná a chytrá. Nebo se o tom alespoň pokouším přesvědčit všechny okolo. Kupodivu se mi to docela daří. Neuvěřitelné. Taky je mi pořád jednadvacet a asi bych měla zažívat nejlepší období svého života. A to něco znamená.

Ze strachu.

30. září 2015 v 0:00 | Miky |  Ze zápisků.
Čas od času mě přepadne nutkání převrátit všechno ve svém životě vzhůru nohama. Neexistuje síla, která by mě udržela na místě a je prostě nutné spořádaně vyčkávat, až to přejde. V takových případech se obvykle balím a odcestovávám poznávat nové kraje, v krajních situacích měním místo bydliště nebo alespoň šoupu nábytkem. Jakýsi druh obranné reakce, řekla bych. Akorát vlastně nemám nic, proti čemu bych se měla bránit. Jsem naprosto normální holka a nic zlého se mi neděje a ani nikdy nedělo.

U krbu.

4. srpna 2015 v 14:46 | Miky |  Ze zápisků.
Poněkud netypicky tohle léto trávím především doma. Nenadálá změna vyvolaná řadou událostí, kterým bych se byla bývala nejraději vyhla, nicméně mi nebyl poskytnut dostatek manévrovacího prostoru. Ehm.
Nebudu tvrdit, že jsem s tím dokonale smířena, a že trčet takovou dobu na jednom místě je vlastně zábava, protože okouzlení z atmosféry domácího krbu rychle opadne. Ano, často mě popadne touha zvednout zadek, zabalit si spacák a dvoje spoďáry a prostě někam vyjet.

Těžko říct.

8. července 2015 v 17:48 | Miky |  Ze zápisků.
Vždycky mi přišlo zajímavé pozorovat, kolik kontroverze dokážou vyvolat ty naprosto nejbanálnější činnosti. Svíčková uvařená podle lehce pozměněného receptu, přeuspořádání vybavení ložnice nebo třeba.... úklid.

Kam dál